Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Představitelé protestantské filosofie.

Protestantismus nemá jednotnou filosofii. Nejde tu o dělení filosofů podle náboženského vyznání, nýbrž o skutečnost, že se představitelé jedné důležité linie české filosofie inspirovali náboženskou vírou tohoto typu.
Velký vliv na tuto filosofii měl bezesporu T.G.M. Filosofii protestantismu představovali především Emanuel Rádl,  Jan Kozák, J. L. Hromádka.
T.G.M. – zde se jedná hlavně o dílo Filozofie dějin. Ta se pohybuje v mezích protestantského pohledu na novověkou historii. Protestantismus hodnotí jako myšlenkový směr, který stojí na straně moderní, neustále se reformující demokracie. Masaryk ale nikdy necítil s protestantismem pevné církevní svazky. Při zdůvodnění centrální úlohy náboženství v životě člověka a společnosti užívá především psychologických argumentů. Člověk bez náboženství je odlidštěný člověk. Volá přitom po „novém náboženství“, které bude v souladu s moderní vědou, po náboženství „kritickém“ a „nezjevném“.
Emanuel Rádl – navazuje  i odlišuje se od Masaryka. Byl přesvědčen, že filosofie jako láska k pravdě je vždy i úsilím o vítězství pravdy. Rádl se snaží i o filozofickou obhajobu náboženství a teologie. Do centra Rádlovy pozornosti se dostala otázka „pravé skutečnosti“, která v podobě říše absolutní pravdy, spravedlnosti a mravnosti vládne nad lidmi, nad jejich zážitky, nad historií. V závěru Dějin filosofie mluví Rádl o rozkladu a chorobnosti Evropy a klade si otázku, jak zachránit civilizaci.
Josef Lukl Hromádka – čelný představitel českého protestantismu, spolupracovník Rádla. Rozvíjel svoji činnost hlavně v období mezi válkami, za druhé světové války a po válce. Reaguje na transformace světové protestantské teologie – na tradice liberálního protestantismu, na pokusy o tzv. sociální křesťanství, jíž se zmíněné tradice jeví jako přílišné zesvětštění a rozmělnění náboženské víry a církevního života. Jeho nová ortodoxie znamená obhajobu „klasické linie křesťanství“, důraz na základní biblické teze a na křesťanskou víru v jejich pravosti. Bůh je podle Hromádky bytost objektivní, transcendentní. Nadindividuální, zcela svrchovaná, zjevná. Potvrzuje právo teologie na prvenství nad veškerým poznáním. Věda poznává skutečnost, vykládá ji, pronáší tedy svou pravdu o světě, kdežto víra (myšlena víra pouze křesťanská) je si vědoma, že pravá, svrchovaná pravda je normou vší relativní pravdy lidské. Osobní „pravda víry“ a absolutní „pravda boží“ stojí proti relativní „pravdě lidské“.
Jan Blahoslav Kozák – měl za to, že člověk může pocit větší jistoty čerpat jednak z mravní zkušenosti lidí, jednak z náboženské víry. Pokud šlo o proces myšlení, domníval se, že myšlení se přizpůsobuje objektivní skutečnosti. Mravní, duchovní hodnoty mají být „osnovou, na níž bude tkána opravdová reforma společnosti. O podobě jeho „kontextualismu“ se dozvídáme od jeho tehdejších posluchačů. Název „kontextualismus“ má odpovídat Kozákovu názoru, že v časovém dění, uprostřed změn, jimž jsou podrobeny všechny věci se svými kvalitami, přetrvávají kontexty – „dynamické struktury dění, které v sobě uchovávají jisté rysy minulých událostí a zároveň obsahují jako možnosti rysy událostí budoucích, k jejichž realizaci tendují. Vesmír je celek, v němž se prolíná nekonečné množství kontextů. Kozákova filosofie vyznívá optimisticky. Nic člověku nechce ulehčovat, má  na něho vysoké požadavky, dává mu však také naději, že lidské snažení o duchovní hodnoty má i „vyšší smysl“.

Žádné komentáře:

Okomentovat