Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Masaryk – filosof.

všestranný, NEbyl pozitivista
sebevraždy (dizertační práce)
o základ sociologický, patologické jevy
o vyústění filosofické a kulturologické
o hledá příčiny, ty jsou v otřesu hodnot v náboženské oblasti; hodnotové vakuum
přírodověda
o řeší zvířecí magnetismus a hypnoticismus  fyziologie
o konkrétní logika
třídění soustavy věd, vědosloví
klasifikace vědních oborů
logika východiskem všeho
dělení na teoretické a praktické
filosofie vytváří soulad, bez ní vědecký názor neúplný
filosof má být odborník v některé speciální vědě
etika
o historicko-filosofické, historické
o Rusko a Evropa
o „Masaryk a My, Masaryk a národ“ – emancipační práce, napřed jsme lidé, pak Češi
o „Otázka sociální“ – politologické dílo, příručka o typech a teoretických výpovědí o sociální tématice
kulturní orientace pluralitní, národní problém řešit jako realizace humanismu, řešit věci pod zorným úhlem věčnosti
osobní morálka vázána na náboženskou stránku života, náboženský život = osobní vztah
(kamarád – nikoliv přítel), člověk-Bůh – společně pracují na jednom díle  humanita, svět, dobro; chce praktické náboženství (živé), pomáhat atd., než se vázat na církev
úsilí o politickou aktivitu s morálními východisky, realizace humanity, nemá jít o manipulaci
mnoho textu

O Masarykovi ze seminární práce
Mistr Jan Hus a česká reformace
T. G. Masaryk se v této otázce odkazuje na Jana Husa. Tvrdí, že naše česká reformace vznikala především v jihočeské části našeho státu. Masaryk zde zmiňuje několik významných osobností jako Tomáš Štítný, Krišťan z Prachatic, Matěj z Janova, Jan Hus, Jan Žižka, Mikuláš z Pelhřimova, Petr Chelčický a mnoho dalších. Neopomněl také osobnosti pocházející z jiných koutů našeho státu, jako byli Jan Milič z Kroměříže, ale hlavně Jan Amos Komenský a Jan Blahoslav. Naše reformace vznikala podle Masaryka také v Praze na vysokém učení, na univerzitě.
Masaryk viděl průběh naší reformace následujícím způsobem. Jan Hus považoval českou reformaci především za hnutí mravní a duchovní. Husovo kázání směřovala k nápravě mravů bohatých lidí, bohatých kněží a také proti nemravnosti kněží. Masaryk tvrdí, že Hus nechtěl opustit církevní učení, ale z církve se dostal svým protiklerikalismem – stavěl koncil nad papeže, nad koncil a církev kladl Písmo a Ježíš byl podle něj hlavou církve. Také zastával názor, aby kněz, jenž se dopustí velkého hříchu, opustil kněžství. Po Husovi následovali boje českého národa s Římem. Za těchto bojů vzniká České Bratrství. To však později upadá a naše reformace se kloní k reformaci německé a západní. Nastupuje protireformace a teprve z jejího úpadku vzniká obrození našeho národa.
Jan Hus se stavěl proti obrovské duchovní a světské moci a s ním i celý národ. Žádal, aby církev plnila to, co skutečně hlásala, tedy apoštolskou mravnost – to znamená míti lásku, účinnou lásku, prostost a jednoduchost. Podle něj nebyl hlavou církve papež, nýbrž Ježíš. Masaryk souhlasí s Chelčickým, který vystupuje proti duchovní i světské moci a odmítá náboženské násilí, které zastával Žižka. Masaryk však souhlasil s Palackým, jenž tvrdil, že Čechové se pouze bránili a vedli válku obrannou.
Masaryk také souhlasí s historiky. Historikové říkají, že naše reformace byla především národní. Že jsme hájili naši národnost proti Němcům, kteří šli s Římem, proti těm jsme stavěli své české náboženství. Naše národnost právě tehdy nalézala svůj největší a nejsilnější výraz v náboženském úsilí. Úsilí a boj o vyšší mravnost a čistší zbožnost, to je podle Masaryka úsilí české reformace. Masaryk viděl v české reformaci hlubší projev české duše a národního charakteru. Podle něj má česká náboženská reformace vynikající stránky a to že náboženství není jen věc citu ale i rozumu. Masaryk tvrdil, že Hus, jeho žáci, Chelčický, Bratří a Komenský chtěli rozumem a vzdělaností pronikat k vyššímu náboženství. Masaryk byl také zastáncem toho názoru, že pokud člověk věří v Boha, tak nepotřebuje žádného prostředníka v podobě církve.
Nyní jsme se bavili o pozitivnějších stránkách české reformace. Masaryk však chtěl poukázat i na stinné stránky či chyby v reformaci. Viděl chyby především v kolísání, neurčitosti či neúplné víře ve vlastní české názory. Upozorňuje na Matěje z Janova, který později odvolával, co dříve nezapíral. I Hus z počátku kolísal a mnoho dalších příkladů Masaryk uvádí. Masaryk také vidí chyby v českém charakteru. Český člověk není důsledný a určitý ve svém přesvědčení, a pokud tyto dvě vlastnosti chybí, tak to spěje k mravnímu úpadku, protože není mravnosti bez pevného přesvědčení.
Cíl české reformace tedy Masaryk viděl v pokračování, co zde započal Hus, a pokračovali národní obroditelé. Podle Masaryka je naše úsilí politické pokračováním reformace a úsilí o náboženskou svobodu. Ten kdo je nábožensky svobodný, nalezne i správně cestu politickou. Náboženství musí být podle Husa věcí svědomí a ne politiky.
Na závěr by se jistě hodila Husova modlitba k pravdě: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti!“. Každý z nás by se měl podle mého názoru nad touto slavnou Husovou větou pozastavit a přemýšlet nad tím, zda ještě dnes má pro nás nějaký význam (Masaryk, 1990, s. 107 – 135).
Moderní sebevražednost
Masaryk se začal zabývat sebevražedností již v brzkém mládí. Vedl ho k tomu fakt, že se v jeho blízkosti stala jedna sebevražda. Často chodíval do konírny, ale od jisté doby přestal, protože se na vstupní brance jednoho dne oběsil mladík. Od této doby mu tyto činy nedaly spát a neustále o nich přemýšlel.
Je nutné vědět, jak se Masaryk na sebevraždy díval. Sebevražda mu připadala něco hrozného, velmi nepřirozeného a nemožného. Cítil, že je to něco nemyslitelného, co zatemňuje mozek, tísní a zastiňuje duši. Především poukazoval, že je to něco nepřirozeného. Tento fakt podkládal svou četbou. Četl, že v nějakém klášteře pohřbili zdánlivě mrtvého mnicha, avšak ten se probudil, když už byl zakopán v zemi. Nevěděl, co si počít, protože prožíval fyzická a psychická muka. A tak motlitbou k Bohu prosil za odpuštění pro svou slabost a zabil se.
Masaryk se domnívá, že sebevražednost je čistě moderní záležitost. Podle něj se tento neduh vyvinul především v 19. století. Zastával ten názor, že lidé v jeho době si sahali po životě téměř z nicotných, nesilných, někdy i hloupých důvodů. Lidé se podle něj sebevraždy nebojí, ba dokonce se do ní někteří zamilovali. V jeho době někteří lidé tvrdili, že sebevražednost je způsobena špatnými hospodářskými podmínkami. Masaryk nepopírá tento názor, avšak tvrdí, že toto je jen jeden z mnoha aspektů. Zde argumentuje tím, že jeden člověk kvůli chudobě sebevraždu volí, ale druhý se s tím vnitřně vyrovná, a proto tento aspekt nevidí jako pravý důvod.
Podle Masaryka je tedy největší příčinou sebevražednosti nenábožnost lidstva. Člověk se dříve spíše zabýval věcmi okolními, ale v dnešní době se člověk zabývá sám sebou subjektivně. Člověk by se tedy měl zajímat vztahem k Bohu. Neboť právě tato nábožnost, vždy dává člověku víru, jež je pevným přesvědčením, víru v ideje větší než-li vše lidské a pozemské. Víru, jež je nadějí, která umírá poslední. Náboženství, které dává poznat naše nitro, nutí přemýšlet o smyslu a ceně lidského života.
Řešení této sebevražedné destrukce lidstva vidí Masaryk především v mravním ozdravení lidstva. Požaduje prohloubení náboženského citu. Chce, aby se lidé stali dobrými, neboť ví, že jenom tak dosáhnou pravého štěstí a trvalé spokojenosti své duše (Machovec, 1968, s. 216 – 227)
Iracionální zdroje poznání
Masaryk se domnívá, že nedostatky vědeckého poznání vyrovnává jiný druh poznání, poznání umělecké. Základním specifickým znakem pro umělecké poznání je bezprostřední postřeh věci a smyslná nazíravost opírající se o obrazotvornost a cit. Rozdíl mezi vědou a uměním klade Masaryk přímo jako rozdíl mezi vědeckým a uměleckým myšlením, ponechává však tuto otázku otevřenou. Kloní se k názoru, že umělecké myšlení je na rozdíl od vědeckého myšlení pochodem specifickým. Masaryk je toho názoru, že umělecké poznání je poznaní vyšší než vědecké a že se v něm částečně osvobozujeme od analyticko-syntetického poznání racionálního a podílíme se z části na poznání mimolidském, polobožském, „pravém“.
Umělecké poznání je podle něj vyšším poznáním z hlediska lidské psychiky a převyšuje psychologickou vědu. Masaryk vyzdvihuje bezprostřednost a konkrétnost uměleckého poznání. Mezi uměleckým obrazem a vědeckým poznatkem je ve způsobu zpracování a podání reality, nikoli v jejich poznávací hodnotě. Masarykovy názory o převaze uměleckého poznání nad poznáním vědeckým vycházely především z toho, že v umění hraje důležitou roli cit a ten Masaryk považuje za důležitý zdroj našeho poznání. Iracionalismus v tomto pojetí citů spočívá již v samotné představě, že cit může být zdrojem poznání.
Mluvili jsme zatím jen o poznání umělcem a o citu. Tyto stránky Masarykovy filosofie nestojí v popředí jeho úvah. Jejich gnoseologický a společenský obsah se ukazuje teprve v Masarykově učení o víře. Víra je Masarykovi zdrojem jistoty proto, že je nejvyšším objektivismem každému normálnímu člověku. Moderní člověk je podle Masaryka subjektivista, který neustále analyzuje pouze svůj vnitřní svět a přitom by měl jít ze sebe ven. Víra je právě důležitou formou cesty ze sebe.
Uměleckým postihováním věcí, citem, vírou vcházíme do styku s objektem. Těmito prostředky se podílíme podle Masaryka zčásti na bezprostředním poznání objektu, kdežto vědecké poznání je jen poznání lidské, omezené a subjektivní. Mluví-li Masaryk o víře, nemá na mysli jen běžný názor čili osobní přesvědčení, ale myslí tím poznání objektivní. Masaryk tedy považuje za základní filosofický problém spor mezi subjektivismem a objektivismem. Je to spor mezi subjektivností vědy a objektivnosti citu a víry (Nový, 1962, s. 55 – 70).
Vědecké poznání a otázka smyslu lidského života
Masaryk chápe společnost jako prostý souhrn individuí, člověka  ehistorizuje a odspolečenšťuje. Za těchto okolností se otázka smyslu lidského života odtrhuje od racionálního poznání společenského vývoje a od poznání místa, jaké v něm člověk má zaujmout. Potom je podle Masaryka potřeba hledat smysl lidského života mimo společnost a historii. Tím je předurčeno náboženské postavení otázky o smyslu lidského života a její náboženské řešení.
Hlavní zárukou humanismu se tak má stát náboženství, víra v nadpřirozenou bytost. I zde se však projevuje Masarykův odpor k náboženství jako vnější moci. Masaryk obětuje tuhý, dogmatický mravní řád nad člověkem ve prospěch všeobecně lidských mravních norem. Opírá se o představu, že existují mravní city, a to právě cit lidskosti, lásky a humanity.
Společenský smysl má i Masarykovo podřízení politiky etice. Pokud mluví o vědecké politice, pak jde o empirické zkoumání vnějších faktorů. Cíle politických změn pak upřesňuje filosofie dějin, jejich poslední smysl a vnitřní obsah je však záležitostí náboženství. To už ovšem není vědecká filosofie a etika, nýbrž světový názor a etika náboženská. Masarykovy názory o politice a o jejím vztahu k etice vyjadřují v převrácené podobě skutečný stav buržoazní společnosti. Zde se znovu v jiné podobě objevuje Masarykovo rozlišení abstraktního a konkrétního. Marxistickou politiku považuje za něco abstraktního, vytýká jí, že nerespektuje „živého“ člověka. Naproti tomu etika se podle jeho názoru zabývá konkrétním člověkem. Proto klade etiku nad politiku právě tak jako obnovu člověka nad změnu poměrů a poznání konkrétní nad poznání abstraktní.
Podle Masaryka poslední instancí, která má stanovit etické, sociálně politické a hospodářské cíle lidského snažení, je náboženská víra. Otázka smyslu lidského života (základní otázka jeho „filosofie pro život“) je mu otázkou, kterou věda, vědecká filosofie řešit nemůže (Nový, 1962, s. 84 – 90).

Žádné komentáře:

Okomentovat