Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Kritika pozitivistické orientace v naší filosofii.

K filosofům, kteří bojovali proti pozitivismu patří: František Mareš, Ladislav Klíma, Vladimír Hoppe a Karel Vorovka a další. Pro jejich označení použijeme pojem Krejčího – idealisté.
F. Mareš – nejstarší, vstoupil do filosofie v době kdy pozitivismus teprve začínal. Projevil se jako zásadní, nábožensky a iracionalisticky zaměřený odpůrce pozitivismu. Životní výkony nelze vyložit jen fyzikálně a chemicky. Bádání o životě se neobejde bez analýzy své noetické stránky.
Patřil k polemikům v české filosofii. Permanentní kritik pozitivismu, materialismu, monismu. Vyvolal také „český spor o Kanta“
Ladislav Klíma – nežil normální život, nikdy neměl stálou práci, propadl alkoholismu. Filosofickou prací je pouze jeho první dílo: Svět jako vědomí a nic (1904). Popíral téměř veškeré dosavadní filosofii, kulturu, morálku, svět samý. Hlásil se k Schopenhauerovi a Nietzchovi. S ním sdílel člověka vyššího typu a odmítání křesťanské morálky. Na vrcholné místo své filosofie Klíma staví absolutní subjekt, který – když popřel všechno vnější – jasnozřivě pochopil svou podstatu a stal se nositelem, tvůrcem vlastní deoesence.
Na vrcholu stojí absolutní subjekt, na jejím počátku je zásadní negace měšťácké morálky, kultury a vzdělanosti. Absolutnímu nihilismu se přece jen ubránil. Jeho svět je bez hodnoty, avšak jeho člověk je nakonec člověkem živým.
Mladší generace sdružená kolem nově založené, protipozitivisticky orientované revue Ruch filozofický – V. Hoppe, K. Vorovka, F. Pelikán, T. Trnka, J. Bartoš a další se nechtěli nechat omezovat domácími tradicemi a autoritami. Shodovali se v názoru, že pozitivismus po válce je přítěží a brání rozmachu českého filozofického myšlení.
Karel Vorovka – formuluje své vlastní filozofické stanovisko – teistický panpsychismus: svět stvořený a řízený bohem je soustavou duchovních monád nadaných tvůrčí silou. Filozofii nepokládá za vědu, nýbrž za výraz osobního postoje člověka ke světu.
Vladimír Hoppe – hledal filozoficko cestu do rozumem nepoznatelného transcendentna. Filosofii chápal jako umění naslouchat vlastnímu podvědomí. Ujištění o duchovních základech života a světa našel v náboženské víře. Začal kritikou přírodní vědy a racionalistické filosofie. V knihách: Podstata, dosah a hodnota přírodovědeckého poznání (1914), Příroda a věda (1918) hájí názor, že věda není s to proniknout k podstatě skutečnosti. Zvláště bezradná je věda, má-li říci něco o člověku samém, o jeho duchovních hodnotách, touhách, cílech. K Absolutnu člověka dovede duchovní filosofie, dílo: Základy duchovní filosofie (1921)

Doplněno o text jedné naší kolegyně.
Rádl Emanuel – zaměřen na filozofii přírody a filozofii náboženství; původně biolog se během 1. světové války obrátil k protestantismu, jehož se stal významným teoretikem /vedle Hromádky a Kozáka); jeden z mála českým myslitelů, který dosáhl mezinárodního uznání; jeho filozofie byla ovlivněna TGM; filozoficky nejzajímavější je pokus rozšířit jak pojem zkušenosti tak, aby zahrnovala „přímou zkušenost“, jejímž vzorem je zkušenost novoplatonismu, Augustina atd.; tak i pojem reality : za skutečnost je dle Rádla třeba uznat vše, co je ve zkušenosti přímo zažito; to ho vedlo k závěru, že odpor k metafyzice je dán racionalistickým předsudkem; ústřední myšlenkou jeho filozofie je místo morálních zákonů v životě člověka; rozhodujícím morálním činitelem je přesvědční (rozum činí člověka bytostí mravně odpovědnou) a právě evropské myšlení vytvořilo ideu takového mravního zákona, pro který se člověk svobodně rozhoduje a proti němuž se svobodná vůle může vzepřít; jen tímto svobodným rozhodnutím se mravní zákon může stát závazným; v tomto ohledu je Rádl přesvědčen, že základem demokratického státu je mravnost; státní zákony jsou spravedlivé, jen pokud jsou slučitelné se zákony svobody jednotlivce

Šalda F.X. – český kritik a spisovatel; kritiku chápal široce jako tvůrčí činnost spojující aspekty věd., umělecké a spol. kritické; mašlenkově byl orientován antipozitivisticky a jako řada dalších příslušníků tzv. moderny konce 19. století využil podnětů filozofie Nietzscheho a umělecké kritice pak impulsů soudobé kritiky francouzské; přes vyhranění zaujetí pro nové umělecké a myšlenkové proudy zdůrazňoval dějinnou kontinuitu spol i národní v duchu univerzálního humanismu

Vorovka Karel – orientovaný na filozofii přírodní vědy a matematiky; distancoval se od porizivistické interpretace filozofických problémů a uznával iracionální zdroje poznání (intuici); zasloužil se poznání a merické filozofie v českém prostředí (Skepse a gnose; Americký filozofie)

Hoppe Vladimír – od pragmatistických počátků se v jeho filozofii prosazovaly iracionalistické prvky, jež nakonec přešly do mystické náboženské víry; proti pozitivistickým tendencím dobové české filozofie zdůrazňuje intuitivní základ poznání, vytýká vědě fragmentárnost a schematismus; výklad ontologického řádu očekává proto od metafyziky, jež vyvěrá z tvůrčích hlubin lidské osobnosti; příklad přímého poznání vidí ve fil. meditaci a umělecké tvorbě, cestu k pravdě nehledá ve věd. rozumu, ale v citu a tvořivé obrazotvornosti; v poslední fázi své filozofie byl přesvědčen, že filozofie má být přípravou k náboženství a pochopením věčných předpokladů života

Žádné komentáře:

Okomentovat