Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Český pozitivismus

konec 19. stol.
vnitřní situace poklidná, ale prohlubuje se společenská krize (Masarykovy sebevraždy, Šalda)
vyčerpanost, pochyby o kulturním vývoji a národní identitě; zdali již program nevyčerpán
Arnošt Procházka (básník)
o idea mírové emancipace se změnila na vzpomínky na minulost
o nyní nemáme vlastní pozitivní hodnotu, skepse
o stále se koukat dozadu nelze
o Staro- x Mladočeši; „všichni znechuceni“
přelom století naplněn očekáváním, naděje, ale nejsou k tomu podklady; nová éra
ve Vídni krach na burze, ekonomický pokles
tvoří se duchovní základ emancipačního hnutí našeho národa  vznik ČSR 1918
rozvoj sociální demokracie, tvoří se třídy; odmítání náboženství a církví – ztotožňováno s Rakouskem, snaha Masaryka o moderní náboženství
revoluční radikalismus, napjatá nacionalismus, kulturní emancipace
původní obrozenecký program (národní) ustanoven, realizace na řadě, od idey k činům
politická scéna se množí a taky se radikalizuje
rozvoj spolků, sportu, organizací, časopisů, tiskovin
po 20 letech po Vídni se rozvíjí průmysl, banky; české banky – pobočky na mnoha místech (Záhřeb)
František Křižík
o podnikatel, vědec
o uměl se prodat
o „Český Edison“
hledání nové oblasti působnosti než kritika společenských poměrů
ve 2. polovině nová generace pozitivistů – již filosofická původní tvorba
o František Krejčí
o František Čáda
o František Drtina
 fungují až do 20. let 20. stol.; někdy označováno jako „Krejčího pozitivismus“ – velký vliv, zásluhy za materiální i duchovní kulturu v Čechách
Masaryk navazuje kontakty filozofů s Velkou Británií a Francií
upevnění pozice filosofie, popularizační šíření se částečně znehodnocuje
dále rozvoj vitalismu a katolicismu; nejen pozitivismu
o program proti pozitivismu
o inspirace Schopenhauerem a Fridrichem Nietzschem, Henry Bergsson, Hans Riesch
o až po přelomu století, čeští vitalisté přírodovědečtí, než filosofové
časopis
o Masarykův Atheneum
o Pozitivisté – Česká mysl
o Antipoztivisté – Ruchovská filosofie (věda, náboženství, solitéři)
kritika českého pozitivistického myšlení
o už má svou koncepci (bázi), lze kritizovat
o Masaryk: dvojaký přístup
+ : osvěta, vzdělání, vymanění se malosti
– : chce abstraktní scientistickou perspektivu sterilní eticky; vědecky nelze etika dělat, kritika Darwinismu; filosofie by se neměla zříkat metafyziky, „Vědoševcovina“ – amatérské vědectví
o nezajímavé, nudné (Ladislav Klíma), povrchní; ubíjející tvořivost a fantazii, ztrácí se osobnost; rozbředlost doby
o filosofie vůle – silné osobnosti, šedé, ubíjí tvořivý aspekt dělající filosofii filosofií
o potřeba invenci, tvořivost
o náboženská kritika, sama problém; chybí filosofie náboženství, zůstala jen na tradiční školní koncepci; vytýkání ateismu
novoscholastikové – proti Darwinovi, obhajují původní názor na vznik života; Eugen Kadeřábek: „Filosofie podle zásad Tomáše Akvinského“ – 2 díly, promyšlené, dobře napsané, oceněno i Masarykem; autentická produkce a tvorba; časopisy vědecké i literární, vidí krizi světa
čeští vitalisté – biologická linie Františka Mareše (původní fyziolog) – jsou 2, druhý je Brněnský pedagog; nejvýznamnější Emanuel Rádl (protestant), původně biolog  profesor filosofie
o další nevyhranění, sami vědci
Čada, Krejčí, Drtina – hledání společného základu pro teoretickou, osvětovou práci

František Krejčí (jsou v české filosofii 2, tento významnější)
generační druh Masarykův
původně profesor SŠ
nejen filosofická tvorba, většinou psychologie a etika
o filosofické texty bilanční, o filosofii své doby, „Filosofie přítomnosti“
o Pozitivní etika; Politika a mravnost; Svobodná vůle
založen biologicky
každý živý tvor pud sebezáchovy
přenesení do politických a společenských poměrů
motiv tvořit ucelený světový filosofický názor; poznání toho, co dosud nebylo v teologii a metafyzice (transcendentno); zdali lze poznat co, co je za hranicí bytí; pravá skutečnost skrytá za jevy; tato sféra nepoznatelná, pokus se tam dostat je marná snaha
pro vytvoření světového názoru to není ani důležité; světový názor je důležitý pro orientaci ve světě; nemusíme proto znát jeho podstatu (lehce pragmatický názor); rozřešit nelze, tajemství, naše vědecké prostředky z toho nevedou  rozlišení vědy a náboženství
náboženství řeší tajemství, není pro ně poznatelné racionálně, ale je potřebně, člověk je spojen s bohem
co nelze poznat, nelze skutečností vyjádřit
není skeptik vedoucí k antologii, transcendentno neodmítá, ale nezkoumá „proč?“
máme žít spokojeně ve světě založeném na vědě; kosmické záležitosti jsou za ní, určuje nás, my si to neuvědomujeme, nepochybné
filosofie je etikou, má humanistický náboj; není tak zcela pozitivistická = vědecká
ovlivněn Masarykem, chce dělat objektivní ztvárnění abstraktního světa x Masarykův konkrétní svět
jedině vědecké poznán je legitimní, filosofie má zacelovat, filosofie kulturní útvar zakomponovaný do historické situace; filosofie fenomén duchovní kultury a vytyčuje cestu vědeckého poznání; nahrazující víru, vědění místo věření
chce okamžitý světový názor, který bude postupně konkretizován; filosofie nutná, autentická, nelze nahradit; někdo musí dělat celek, kritizuje vědní roztříštěnost; obhajuje autentičnost filosofie, nechce ji redukovat na souhrn vědeckých poznatků
chce vytvořit pozitivistickou variantu socialismu

další 2 jasnými pozitivisty
František Drtina
historik, filosof, pedagog a její reformátor, Komeniolog
nemá vlastní filosofii, užívá metafyzických témat
„panteista“ – věří v univerzální kosmický zákon, kterého se lze dotýkat; má psychickou povahu  optimistický pohled na etiku; můžeme se poznáním dobra napojit a poznat to a posléze realizovat

František Čada
historik, filosof, logik, etika, teorie poznání, jazykovědec
filosofie nemá tvořit spekulativně budovaný názor za každou cenu, ale měla by uvádět výsledky věd, neangažovaně jako věda; byla by to spekulace
agnostik, nábožensky založen
reprezentace moderní varianty dvojí pravdy
o teologická
o vědecká
etika založeny biologicky – život nejvyšší princip (nejen člověka)
(z přednášek)
______________________________________________________________
Silně ovlivňoval vědomí české společnosti od konce 19. stol až do poloviny století 20. a usiloval o dominantní postavení v českém národním myšlení své doby.
Jeho zakotvování ve vědomí české společnosti znamenalo pokus „otevřít okno“ do západní Evropy – uvést Č. fil. Kulturu na „soudobou úroveň“.
Vývoj pozitivismu u nás lze rozdělit do tří historických epoch:

1. První epocha – počátky českého pozitivismu ( poslední 2 až 3 desetiletí 19. stol.)
Opožděně ve srovnání se Z. Evropou, ale mohou navázat na linii předchozího českého myšlení – osvícenství, filosofie zdravého rozumu, herbartismus           ( některé postoje)
Specifické podmínky českých zemí – důsledek retardace nedovršenou revolucí 1848, jsou důvodem zpožděného nástupu pozitivismu, i když k němu společnost tíhne.
V této fázi se projeví pouze v pozitivistických tendencích v názorech některých herbartovců (J. Durdík, G. A. Lindner). Zhruba v té samé době se objevují v časopisech informace o zádapoevropském pozitivismu.
Od 80. let je pozitivizmus implicitně obsažen v práci speciálních věd. V přírodních vědách působí spíše negativně (odmítání romantického vědění, překonání spekulace atd.). V humanitních, zejména tradičních oborech, lze jednoznačněji postihnout v pád pozitivismu.
Česká historická věda v 80. letech vytyčuje program v podstatě pozitivistické metodologie. Charakter jakéhosi manifestu měl článek českého historika J. Golla: Dějiny a dějepis. Zde vyslovuje principy „pozitivistického ducha“ tehdejší české vědy.
V této úvodní fázi český pozitivismus nedospěl ke své explicitní filosofické formulaci. Přispěla k tomu i dvojznačná úloha, kterou sehrál T.G. Masaryk. Některé jeho články mohly vystupovat jako podpora pozitivismu, ale současně se ukázalo, že vlastní filosofické stanovisko T.G.M. je nepozitivistické, dokonce protipozitivistické.
2. Druhá epocha – explicitní teoreticko-filozofická podoba
Tuto podobu mu dal především František  Krejčí. Tento filozof, psycholog a etik se stal počínaje 90. léty 19. stol. Dominující postavou českého myšlení. Do pozadí šli František Drtina a František Čáda. Společně s Krejčím zakladatelé prvního českého odborného fil. časopisu Česká mysl, od roku 1900
F. Drtina – od Krejčího strohého pozitivismu, se odlišoval snahou překonat agnosticismus, chtěl dát svému dílu výraznou humanistickou orientaci. V knize Myšlenkový vývoj evropského lidstva se pokusil vyložit vývoj evropské filosofie, aby bylo zjevné že zrod filozofických koncepcí a jejich střetávání je vždy určitou odpovědí na historické zkušenosti lidí, vedoucí ke stále hlubšímu poznání. Soudil, že evropská filosofie míří od starověkého racionalismu a naturalismu, přes středověký supraracionalismus a supranaturalismus k novému, kritičtějšímu a prohloubenějšímu racionalismu a naturalismu, doprovázenému humanitní myšlenkou a vírou ve vývoj a pokrok.
F. Čáda – zajímal se nejvíce o psychologii a teorii poznání. Na Čádovy zasvěcené Rozhledy po systémech filozofických v České mysli (1906 – 1910), všímajících si především soudobých gnozeologických koncepcí, se později odvolávala i protikrejčovská kritika.
F. Krejčí- jeho vliv byl tak významný, že je možné tuto druhou etapu nazvat epochou F. Krejčího. Tato epocha sahá do začátku 20. let 20. století.
Původně vyšel z herbartismu. Krejčího psychologie chce být empirická, uplatňuje hledisko vývojové, opírá se o biologii a odmítá pojem duše.
Filosofii chce také budovat na empirickém, vědeckém základě. Nejblíže má ke koncepci Herberta Spensera. Má to být filosofie vědecká, a to ve smyslu, že se omezuje na zkušenost a že je budována „ s vyloučením vší metafyziky“. Svůj filozofický názor nikde soustavně neformuloval. Nastínil ho v díle Filosofie přítomnosti (1904) a Filosofie posledních let před válkou (1918).
Chce vystupovat svým pozitivizmem proti oprávněnosti mimoracionálního poznání ve vědě, v teoretickém myšlení i v obecném vědomí. Chtěl založit osobní filosofii činného lidského života. Nastal zde konflikt mezi scientismem a humanismem.
Jeho filosofie měla ohlas, protože ji nepěstoval pouze akademicky, ale měl smysl pro problémy doby a národa. V roce 1918 se začíná situace měnit. Krejčí v oblasti filozofické práce nemá žáků. Jeho žáci se stávají vědeckými specialisty.
Ve 20. letech začíná i u nás platit omezování onoho modelu ve vědě. Pozitivismu ztrácí svoje pevné postavení zázemí ve velmi důležité skupině věd.
3. Třetí epocha – rozpad českého pozitivismu a pokusy o jeho obnovu
Zdá se, že se pozitivismu rozpadá. Po celé meziválečné období pozitivistická práce pokračuje.  Do poloviny 30. let publikuje a polemizuje Krejčí. Dále sem patří několik autorů, kteří udržují tradici pozitivismu. Jistou podporu dostává i z prostředí vídeňské menšiny: Jilj Jahn – jeho texty byly u nás méně známy.
Obránci pozitivismu: Václav Sobotka, František Fajce, Josef Král, Josef Tvrdý.
J. Tvrdý – nejvýznamnější postava meziválečného navázání na pozitivistickou tradici a obnovy pozitivismu na přeměněných základech. Chtít vědeckou filosofii ještě neznamená považovat filosofii za vědu. Základní úkol filozofie se odedávna nazýval metafizykou. Na tento fakt ukazoval v dílech: Vývoj filozofického myšlení evropského lidstva (1923), Moderní proudy ve filosofii (1925), Úvod do filosofie (1928). Světová jednota je jednotou v rozmanitosti.
Tvrdý překračuje dosavadní českou podobu pozitivismu, ale nebyl proti myšlení Krejčího.
Ve 30. letech vystupuje ještě jedna tendence, nešlo o vyhraněný směr či skupinu. Spíše o několik autorů, kteří se v souvislosti se svou prací v oboru noetiky, metodologie věd či logiky dostávají do kontaktu s novopositivismem – Miloš Materna, Otakar V. Zich a Vladimír Tardy.
Tito propagátoři novopozitivizmu se do něj nikdy bezprostředně nezapojili. Jejich úsilí nevzbudilo větší zájem. Tradice českého pozitivismu se uzavírá po válce v roce1948.

Žádné komentáře:

Okomentovat