Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Přechod k soukromému pokání (zpověď).

Západní praxe pokání více směřovala ke smíření s církví. Východní směr zdůrazňoval osobní pokání a výchovu svědomí. Ve východním mnišství existovala praxe duchovního vedení, duchovní otec doprovázel kajícníka a pomáhal mu  v poznání hříchů. Také v západním mnišství se objevuje praxe vyznávání hříchů duchovnímu otci. V řeholním prostředí se toto stává běžnou praxí. Právě pod vlivem této mnišské praxe se přechází k nové formě pokání. Veřejnou kající praxi, v níž převládalo hledisko církevní a právní a která byla možná jen jednou za život, nahrazuje opakované soukromé pokání. Hříšník byl přiveden k obrácení, aniž by na smíření musel čekat celý život. Tedy vyznal hříchy a potom musel vykonat uložené pokání. To se týkalo jeho hříchů a bylo velmi tvrdé. Vznikaly „sazebníky“, aby se mohlo určit na každý hřích odpovídající pokání (penitenciál, tarifová penitence). Teprve po tajném vyznání hříchů a skrytém vykonání uloženého pokání byl hříšník svátostně smířen s Bohem a církví. Starobylé pořadí jednotlivých úkonů zůstalo tedy zachováno: vyznání hříchů, pokání, smíření.
Přibližně na přelomu 1. a 2. tisíciletí byla dána možnost vykonat pokání až po svátostném smíření. Zpověď a rozhřešení se stávají hlavními úkony, ze zadostiučinění se stává stále více formalita. Svátostná penitence se stává individualistickou. Vše je omezeno na vztah kajícníka se zpovědníkem, proto se ztrácí vztah kajícníka a společenství. Objevuje se také praxe zpovědi ze zbožnosti, kdy jsou smiřovány pouze všední hříchy.
Vývoj teologie pokání ve scholastice.
Scholastika se zabývala otázkou proč je ještě nutná absoluce kněze, když právě milost Boží v člověku způsobila pokání, obrácení a tedy i smíření. Na pozadí některých biblických míst a na pozadí praxe prvotní církve si uvědomovali, že smíření s církví není pouhým dodatkem, ale že je svátostným znamením. Snažili se ukázat, že existuje spojení mezi vnitřní a vnější stránkou smíření. Pokud přistupuje hříšník ke svátosti již očištěný vnitřním pokáním, církevní absoluce je vlastně prohlášením této skutečnosti. Vůle přijmout svátost má také disponující vliv na nedokonalou lítost (attritio) a přetváří ji v lítost dokonalou („z lásky“, contritio). Během tohoto celého procesu přichází odpuštění (ex attrito fit contritus; z nedokonale litujícího se stává dokonale litující).
Podle Tomáše můžeme říci, že ve svátosti je odpuštění způsobeno absolucí, aniž by se zpochybnila síla, která odpouští hříchy skrze vnitřní kajícnost. V normálním případě penitent přistupuje ke svátosti již ospravedlněn. Zde se uskutečňuje ještě církevní a svátostná dimenze pokání. Osobní úkony kajícníka, tedy lítost, vyznání a zadostiučinění (pokání, kající skutek) se stávají quasi-materií svátostného znamení. Proto jsou podstatné pro účinnost svátostného znamení. Obě dimenze – osobní i svátostná se ve svátosti pokání vzájemně pronikají a doplňují. Kněz vykonává „moc klíčů“ a působí jako nástroj Boha, který jediný může odpouštět hříchy. Zatímco kněz pronáší absoluci, jedná ve jménu Kristově, je nástrojovou příčinou. V jistém smyslu kněz přijímá úlohu soudce. Posoudí na základě toho, co slyšel ve vyznání, dispozici kajícníka a pak jako nástroj pronáší slovo odpuštění.
Jan Duns Scotus rozlišuje mimosvátostné odpuštění skrze dokonalou lítost a svátostné odpuštění, ve kterém kajícník od nedokonalé lítosti přichází k dokonalé. Podle něj podstata této svátosti spočívá v absoluci. Osobní úkony podle něj nejsou integrální součástí svátosti, spíše jsou podmínkami pro udělení svátosti.
Protestantský pohled na pokání.
Jiskřičkou, která podnítila reformaci, byla nauka a praxe odpustků, která úzce souvisí s pokáním. Luther kritizoval falešnou důvěru v nábožné skutky a výkon.  Bylo to spojeno s jeho zkušeností ospravedlnění. Ve svátosti pokání nemohl najít pocit jistoty ospravedlnění a Boží dobroty. Objev ospravedlnění pouhou vírou a milostí (Řím 1,17; 5,1) se odrazil revolučním způsobem v jeho pohledu na svátost pokání. K odpuštění hříchů člověk nepotřebuje podle něj žádné vyznání, žádné kající skutky, ale pouze víru. Smyslem svátosti je vnitřní útěch a uklidnění, nikoliv skrupulózní připomínání jednotlivých hříchů a jejich detailní vypočítávání knězi. Luther vidí hřích v nedostatku víry a nerozlišuje mezi hříchem smrtelným a hříchem všedním. Jeho pojetí hříchu se nezaměřuje na jednotlivý hřích, ale na stav člověka v dědičném hříchu. Luther nezpochybňuje „moc klíčů“, slova rozhřešení mají svůj vliv, ale uplatňují se pouze podle osobní víry. Kněz nemá žádnou soudcovskou roli. Nemůže posoudit nic, ani pokání, ani víru kajícníka, stojí pouze ve službě slova. Pouze slovo způsobuje víru a obrácení. Proto všichni mohou slyšet zpověď a hlásat evangelium jako útěchu a jistotu. Luther dává svátost pokání do souvislosti se křtem a večeří Páně. Pokání je bojem proti sobectví, které zde zůstává i po křtu. Nejlepším pokáním je návrat k milosti křtu. Samostatná svátost je v tomto pojetí přítěží, protože ospravedlnění člověka by nezáleželo na Bohu, ale na člověku – vysluhovateli svátosti pokání. Soukromá zpověď zůstává spirituálním prostředkem, ale není nutná ke spáse. Může jí posloužit i laik.
Na začátku XVIII. byla soukromá zpověď ve většině protestantských států zrušena a nahrazena společným vyznáním.
Tridentský koncil o pokání.
Koncil se tématem zabýval v souvislosti s naukou o ospravedlnění. Svátost pokání je nutná pro toho, kdo upadl do těžkého hříchu. K pokání patří: lítost, vyznání hříchů, rozhřešení a zadostiučinění. Po odpuštění vin zůstávají časné tresty, které člověk nese v tomto světě nebo v životě věčném. Dekret o svátosti pokání z roku 1551 vychází v definici svátosti ze scholastické tradice. Forma svátosti je dána slovy absoluce a quasi-materií jsou úkony kajícníka.

d) Perspektivy svátostného pokání.

e)Odpustky.

Žádné komentáře:

Okomentovat