Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Nauka o přepodstatnění, o transsubstanciaci.

Ve XIII. století scholastici začínají definovat podstatu ve světle aristotelské filozofie.
Kategorie – podstata + akcidenty.
U eucharistie dochází k přepodstatnění - tedy podstata chleba a vína je transformována Božím zásahem tak, že zde máme Kristovo tělo a krev. Je tu zázrak, který nemá obdobu ve skutečnosti. Jedná se o skutečnou změnu podstaty.
Malá odbočka: Podle klasické filozofie mluvíme u každého jsoucna o tzv. kategoriích. První kategorií je podstata (substance). Podstata je tím základním u každé věci. Ostatní kategorie jsoucna se nazývají případky (akcidenty). Patří mezi ně kvantita, kvalita, vztah, místo, poloha a další. Podstata je to, co zůstává, co se nemění. Případky se mohou měnit. Jinak řečeno: každá věc je určena svojí podstatou. Tato podstata nese sobě vlastní případky. To je to, co vidíme, čeho se můžeme dotknout, co můžeme zvážit nebo jinak vědecky prozkoumat. Věda zkoumá akcidenty, ale podstata věci je pro ni nepřístupná. Například u člověka se mění velikost, váha, barva vlasů, jeho bydliště apod. a přesto zůstává stále tím jedním konkrétním člověkem. Když se takto mění pouze akcidenty, mluvíme o akcidentální změně. Existuje však i změna podstatná, substanciální. Například poleno strávené ohněm nebo potrava strávená člověkem prošla podstatnou změnou. Samozřejmě při tom se promění i akcidenty. Při mši svaté dochází k výjimce, ke kosmologickému zázraku. Mění se podstata chleba v podstatu Kristova těla a zůstávají akcidenty chleba - barva, vůně, chuť, velikost apod. Tyto akcidenty chleba přitom nejsou neseny podstatou chleba. Ta byla proměněna v Kristovo tělo.
Tyto akcidenty neboli způsoby tedy skrývají přítomného Pána, ale také na něj ukazují. Jsou svátostným znamením jeho přítomnosti. Ve mši svaté máme tedy stejný obětní dar jako při oběti na kříži, totiž samotného Krista. Jediný rozdíl spočívá v tom, že na kříži byl přítomen ve vlastní podobě, zatímco na oltáři je pod způsobami chleba a vína.
„Vznik“ této osobní přítomnosti - osobního daru Pána v Eucharistii, byl tradičně popisován pomocí aristotelských kategorií, které jsem zmínil výše. Pak se mluví o tzv. transsubstanciaci - přepodstatnění. Tridentský koncil říká, že jde o nejvhodnější způsob, jak vyjádřit proměnu, jež se děje ve způsobách. Toto pojetí bývá označováno jako dobově podmíněné. Mluví se o tom, že je třeba vidět i další formy Kristovy přítomnosti. Klade se důraz na dynamickou přítomnost. My se ale nemusíme úplně zříkat tohoto tradičního popisu, který má jednu velkou výhodu. Chrání velmi dobře objektivitu Kristovy skutečné přítomnosti. Zabraňuje tomu, abychom upadli do různých forem subjektivismu, které tak či onak končí tím, že ten dar, který Kristus nabízí v Eucharistii, je plně závislý na uznání nebo přijetí ze strany člověka. Je jasné, že Kristova skutečná přítomnost nesmí být chápána ve smyslu fyzikálně-chemickém. Musíme ji chápat ve smyslu ontologicko-svátostném, který je typický pro každý Boží projev v našem světě.
Tedy znovu opakuji, že eucharistické tajemství neznamená změnu celého komplexu fyzikálně-chemických vlastností chleba a vína, nýbrž znamená změnu podstaty - substance ve smyslu metafyzickém. Elementy chleba a vína se konsekrací stávají svátostným znamením skutečné přítomnosti vzkříšeného Krista. Tato proměna se děje v síle Božího působení, které je srovnatelné se skutečností „nového stvoření“. Dnes, aby se vysvětlila Kristova skutečná přítomnost v Eucharistii, se hledají jiné cesty. Jednou z nich je pojetí tzv. transsignifikace. Konsekrovaný chléb a víno jsou znamení, která přijala od Ježíše Krista, mocí Ducha svatého, novou významovou funkci. Pro někoho uschlá kytička neznamená vůbec nic, pro jiného je vyjádřením jeho životní lásky. Jindy se mluví o transfinalizaci - změně účelu (finis - účel). Pro někoho hřeben slouží k česání, pro jiného je hudebním nástrojem. Pokud ale tyto koncepce vezmeme jako jediné vysvětlení, upadáme do zmíněného subjektivismu. Eucharistie pak pro mě, který věřím, bude Tělem Kristovým, ale pro Josefa Nováka, který nevěří, bude jen obyčejnou oplatkou. Tak to ale není. Když nevěřící Josef Novák přistoupí k Eucharistii, přijme živého Krista, protože Kristova skutečná přítomnost je nezávislá na jeho víře nebo nevěře.
K tomuto tématu vydal papež Pavel VI. encykliku Mysterium fidei. Také Jan Pavel II. několikrát při různých příležitostech upřesnil, že každé vysvětlení odlišné od transsubstanciace musí bezpodmínečně zachovat skutečnou přítomnost Kristovu v Eucharistii. Snad se vyplatí citovat úryvek ze slavnostního vyznání víry Pavla VI. z roku 1969:
 „Věříme, že mešní oběť, sloužená knězem, zastupujícím mocí svátostného svěcení Krista a jím přinášená na našich oltářích jménem Krista a údů jeho tajemného těla, je skutečně svátostné zpřítomnění oběti Kalvarské. Věříme, že stejně tak, jako chléb a víno, posvěcené Pánem při Poslední večeři, byly proměněny v jeho tělo a krev, které krátce po tom za nás obětoval na kříži, i chléb a víno posvěcené knězem se proměňují v tělo a krev Krista v nebeské slávě. Věříme, přestože se našim smyslům všechno jeví stejně jako před tím, že je zde Pán přítomen způsobem pravým, skutečným a podstatným. Kristus může být přítomen v této svátosti jen proměněním celé podstaty chleba v jeho tělo a proměněním celé podstaty vína v jeho krev. Jenom vlastnosti chleba a vína, které smysly vnímáme, zůstávají nezměněny. Tuto tajemnou proměnu nazývá církev velmi přiléhavě přepodstatněním. Každý teologický výklad, který hledí vniknout nějakým způsobem do tohoto tajemství, aby zůstal ve shodě s katolickou vírou, musí trvat na tom, že v objektivní realitě, nezávislé na našem duchu, přestane chléb a víno po proměnění existovat, takže od tohoto okamžiku jsou úctyhodným tělem a krví Pána Ježíše. Máme tedy skutečně před sebou Kristovo tělo a krev pod svátostnými způsobami ve shodě s tím, co Pán měl v úmyslu: dát se nám za pokrm a přivtělit nás do jednoty svého tajemného těla. Jediná a nedělitelná existence oslaveného Krista Pána na nebesích není svátostí rozmnožována, nýbrž zpřítomněna na různých místech na zemi, kde se slouží mše. Po skončené oběti je tato existence stále přítomna v Nejsvětější svátosti, která ve svatostánku je živým srdcem každého kostela. Je nám proto drahou povinností uctívat a klanět se ve svaté hostii, kterou vidí naše oči, vtělenému Slovu, které oči vidět nemohou, a která, aniž opustilo nebe, je přítomno mezi námi.“

Tomáš Akvinský zdůrazňuje, že víra v reálnou přítomnost v Eucharistii nezávisí na možnosti vysvětlit ji racionalisticky.   IV. lateránský koncil (1215)  - dekret Caput firmiter – vlastně definuje tuto nauku o transsubstanciaci.

Žádné komentáře:

Okomentovat