Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Ježíš - král.

Tento atribut si Ježíš nikdy sám sobě nepřisuzuje. Ježíš často o sobě mluví jako o Synu člověka. Tento pojem se objevuje v Iz 53 a také v Dan 7. Existuje také žalm 110, který je královským žalmem. Když o sobě Ježíš mluví jako o Synu člověka, sděluje, že vystoupí na pravici Boží, a v tom je zavinutě zmíněno jeho kralování. List Židům uvažuje nad touto tradicí, když na začátku cituje žalm 110 „seď po mé pravici“. Jinak NZ málo uvažuje o Ježíši jako králi. Jeho kralování se naplňuje až při jeho druhém příchodu.
Ježíš – kněz.
a) Starozákonní kněžství a prvokřesťanská tradice
Jak se staví evangelia ke starozákonnímu kněžství? Jaký postoj zaujímají evangelisté vůči kněžím a levitům? Z jedné strany jsou uznávány židovské kultovní prvky. Není zde systematická opozice proti levitskému kněžství. Z druhé strany evangelia relativizují funkci starozákonního kněžství. Neklade se důraz na toto kněžství. V Ježíšově kázání a praxi se příliš toto téma nevyskytuje. Ježíš se vymyká schématům prostředí, ve kterém žije. V Novém zákoně se sice mluví o velekněžích, ale nikdy v souvislosti s výkonem židovského kultu. Spíš se mluví o jejich politické roli. Vztahy mezi Ježíšem a židovským kněžstvem nebyli moc dobré, Ježíš pro ně představoval „problém“.
Jaký byl poměr Ježíše ke kněžství. On nepříslušel ke kmeni Levi, ale ke kmeni Juda, proto nemohl nikdy být židovským knězem (srv. Žid 7,14). Ježíš se identifikoval spíš s proroky, ale nikdy ne s kněžími. Ježíš i když překonává sz proroky, přesto stojí v jejich řadě. V Janově evangeliu připouští: „Ano, já jsem král“, ale nikdy nepoužívá titul kněz. Ježíš navštěvuje židovský chrám, ale jeho postoj vůči vnějšímu kultu je kritický. Jak jsme už řekli, Ježíš se nezabývá účinností rituálních gest a modliteb, ale jde mu o vnitřní postoj člověka. Ježíš mluví o kultu v duchu a v pravdě (Jan 4,20-24). Jemu jde o každého člověka i o toho, který je rituálně neschopný kultu. Mesiánská naděje, kterou Ježíš přináší nemá nikdy výslovně „kněžské“ zabarvení. Ovšem celé jeho jednání má kněžský charakter, který se projevuje službou Slova a jeho obětí sebe sama.
b) Jak se spojuje téma kněžství s křesťanskou vírou?
Když první křesťané uvažují o Ježíši Kristu, o tom, co udělal pro člověka, postupně se téma kněžství začíná objevovat. Vlastně od nuly se postupně přichází k pevnému spojení ideje kněžství s křesťanstvím. Toto téma je obsaženo ve třech novozákonních spisech: v listu Židům, který jediný aplikuje na Krista titul kněz a velekněz. V prvním listu Petrově a ve Zjevení sv. Jana se mluví o křesťanech jako o kněžích, lépe řečeno jako o kněžském organizmu, to zmíníme níže.
List Židům
V listu Židům nacházíme velmi specifickou christologii. Autor uvažuje o Kristu v optice starozákonního kněžství, v optice JOM KIPPUR (jom kippur=den smíření popisovavý ve třetí knize Mojžíšově, v 16. kapitole) způsobem velmi širokým a ukazuje, že Ježíš není jen oběť. Schéma židovského kultu bylo čtyřčlenné: Mezi Bohem a člověkem byl kněz a oběť. List Židům představuje Ježíše jako oběť i kněze. V jeho osobě se spojuje kněz i oběť. Ježíš je jediný věčný velekněz (Žid 7,24). Autor listu hledá koncept starozákonního kněžství, ale po té ho překračuje, dává mu úplně nový obsah.
Autor popisuje některé základní fáze Kristova tajemství. Fáze centrální nás odkazuje na křesťanskou zkušenost s Kristem. Křesťané jsou nejprve pozváni kontemplovat osobnost, která se stala o to vznešenější než jsou andělé, oč je převyšuje svou důstojností (srv. 1,4-14). Dále autor vyzývá čtenáře, aby pozorovali velekněze - Ježíše (3,1-6) a dále připomíná, že on se za ně přimlouvá (7,25). Osobní zkušenost s Kristem je zde klíčová. Tento Ježíš není jen vyvýšen Bohem, ale je to náš bratr, je solidární až k smrti, stal se u Boha veleknězem milosrdným a věrným, aby usmiřoval hříchy lidu (2,5-16). Ježíš žije dvojí intimitu, s Bohem a se svými bratry, proto může být nazván prostředník - v tom je podstata jeho kněžské funkce. On umožňuje setkání Boha s člověkem a člověka s Bohem. On je i Bůh i člověk i oběť i kněz - (2,17). Dospíváme tak k tříčlennému schématu: Bůh - Ježíš - lid.
Druhou fází je biblický důkaz toho, že Ježíš je jediný a nejvyšší velekněz, důkaz vyvýšenosti Krista - Velekněze Nové smlouvy. Autor listu Židům jako určitý důkaz cituje mesiánský žalm 110,4: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“ (srv. 5,6; 6,20; 7,11; 7,17;). Pomocí této sz citace autor dokazuje, že Ježíš je kněz a že jeho kněžství je věčné. Co znamená toto: „kněz navěky podle řádu Melchisedechova“? U Melchisedecha není znám jeho původ, je to postava tajemná. Autor vidí v této postavě starozákonní předobraz Kristův, protože Melchisedech také neměl kněžský původ a přesto stojí nad Abrahámem, který mu dal desátek z kořisti (srv. Žid 7). Autor cituje Žl 110, aby ukázal jedinečnost, zvláštnost a věčné trvání Kristova kněžství.
Třetí fází je právě to, co Kristus dělá pro své bratry. Nestačilo, aby Kristus byl od věčnosti Synem (1,5 nn), musel přijmout krev a tělo, aby nás vysvobodil (2,14 n). Ježíšova smrt na kříži je kněžským činem. Ježíšovo „kněžské svěcení“ není vnějším obřadem, ale je něčím vnitřním, existenciálním, je to vnitřní proměna skrze poslušnost až k smrti. Ježíš je poslušný Otci a přitom solidární se svými bratry (2,10; 5,5-9;). Jeho utrpení přináší spásu, on je i knězem i obětí, zde se ruší sz oddělení. Nový kult skutečně spojuje člověka s Bohem a utrpení Kristovo je jedinou pravou obětí. Proto také Ježíš je jediným a pravým knězem.
c) Křesťanská tradice
Trojí služba Kristova v NZ. Jak se k tomuto tématu staví křesťanská tradice? Ve druhém století se církevní otcové zabývají trojí úlohou Kristovou, ale bez toho, aby to spojovali. Otcové probírají tato tři témata jednotlivě, většinou v souvislosti s vtělením. Vtělené slovo je prostředníkem - zde se právě objevuje téma kněžství Kristova. Pozdější středověká tradice se také zabývá Kristovým kněžstvím, například sv. Tomáš (STh III, q.22, aa. 1-6). Tomáš říká: „Pouze Kristus je pravý kněz. Ostatní jsou jeho služebníky. Kristus je pramen veškerého kněžství“. Po svatém Tomáši toto téma není příliš promýšleno. Důležitou nauku přinesl II. Vatikánský koncil. Toto probereme níže. Když se pokoušíme o teologický úvod do liturgie, stále máme na paměti dva póly: Kristus - církev, proto musíme nyní zmínit ještě kněžství církve.

Žádné komentáře:

Okomentovat