Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Jaký je vztah mezi všeobecným kněžstvím všech pokřtěných a kněžstvím služebným?

Nejprve se musíme podívat jaký je vztah mezi staršími církevní obce a Kristovým kněžstvím. Řekli jsme, že jsme křtem ponořeni do Krista, od křtu jsme „kněžími“, máme účast na jeho kněžské funkci. Toto všeobecné kněžství pokřtěných nemůže existovat bez kněžského prostřednictví Kristova. Proč? Protože Kristus je jediný, nejvyšší a věčný kněz. Duchovní oběti, milé Bohu je možné přinášet jedině skrze Ježíše Krista. To ukazují texty, které jsme probírali, ale také např. Žid 7,25; Řím 5,1 n; Ef 2,18. Žádný text NZ neoznačuje titulem kněz ty, kdo nesou zodpovědnost za církevní obce. Je to pochopitelném když sám Ježíš byl zdrženlivý při použití tohoto slova. Přesto existují služebníci, skrze které se zpřítomňuje nebo činí viditelným Kristovo prostřednictví. Stejně jako v SZ tak i zde musí být nositel povolán Bohem. Bůh povolal některé lidi, kteří mohou konkretizovat a uskutečnit jediné prostřednictví Kristovo. Tito služebníci jsou znamením tohoto Kristova prostřednictví na různých místech a v různé době.
Ježíš svěřil starost o svou církev dvanácti apoštolům a připravoval je na službu Slova. Svěřil jim potřebnou moc s tím související (Mt 10,8.40; 18,18) a při poslední večeři jim uložil slavení eucharistie. Obojím se učedníci podílejí na Kristově kněžství. Apoštolové takto skutečně chápali své poslání. Staví do čela místních církví muže, z nichž někteří nesou titul „starších“, předchůdců dnešních kněží (Sk 14,23; 20,17; Tit 1,5). Pavlovy úvahy nad apoštolátem už směřují neodvratně ke kněžské službě v církvi. On sám nazývá ty, kterým svěřil starost o církevní obce: „správci Božích tajemství“: „Ať se každý na vás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství“ (1 Kor 4,1n). Dále například 2 Kor 3,4-6: „Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě“. Dále: 2 Kor 5,18: „on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření“. Nebo: „paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled“ (1 Petr 5,2). Zde se jedná o lidi, kteří mají mezi pokřtěnými určitou úlohu. Jejich úloha nevychází z jejich schopností ale právě z povolání. V Písmu svatém se na tyto služebníky nikdy přímo nevztahuje titul kněz, to je záležitost pozdějšího vývoje. V NZ jsou pouze náznaky: 1 Kor 9,13: „Nevíte, že ti, kdo pracují ve svatyni, mají podíl (z oběti) na oltáři?“ nebo Řím 15,16: „Kážu proto Boží evangelium, jako bych konal posvátný úkon“. O třech stupních biskup, kněz, jáhen ve smyslu plné trojice mluví poprvé sv. Ignác Antiochijský.
Jak tedy chápat označení kněz? Kněžství služebníků církve je vázané na povolání a je kvalifikováno jako znamení jediného Kristova kněžství. O služebném kněžství mluvíme ve smyslu znamení. Vzpomínáte, že jsme mluvili  o symbolu, to všechno platí i zde. My všichni pokřtění potřebujeme toto služebné kněžství. Ono nám dává možnost vykonávat všeobecné kněžství. Kněz koná službu ve prospěch Božího lidu a v tom je podoben Kristu - knězi. Jeho kněžství není nástrojem moci ale služby. Pokud se špatně interpretuje úloha kněze, může to vést na jedné straně ke klerikalismu a na druhé straně k popření svátosti kněžství.
b)Všeobecné kněžství v tradici církve.
Všeobecné kněžství je moderní termín. Ovšem téma kněžství všech pokřtěných bylo rozšířené už ve spisech církevních otců. Téma bylo rozvinuto alexandrijskou školou ve 2. a 3. století. Jejími představiteli byli Klement Alexandrijský a Origenes. Opakují, že Ježíš je jediný prostředník a že křesťané jsou účastni na jeho kněžství. Origenes má mnoho metafor o kněžství. Křesťané jsou pomazaní, proto mají přinášet duchovní oběti v pomazaném chrámu své duše. Křesťané obětuji na „duchovním oltáři své duše“. Je zde důraz na vnitřní rozměr tohoto kněžství. Toto obecné kněžství je spojováno s křestním „pomazáním“, které umožňuje účast na eucharistii. Také služebné kněžství začíná být stále více spojováno s eucharistií. Už ve čtvrtém století bývá moc slavit eucharistii považována za privilegium kněžství. Zvláště na Západě se toto velmi zdůrazňuje, takže jakoby mizel rozdíl mezi knězem a biskupem. To má samozřejmě určité důsledky: zapomíná se na to, že toto tajemství je určeno pro službu společenství. Jak už jsme řekli v dějinném přehledu, nezdůrazňuje se společenství při eucharistii. Vytrácí se pojem Božího lidu, protože posvátná moc je důležitější. Ovšem kněz přijal milost od Krista ne pro sebe, ale pro druhé, aby byl reprezentantem Krista.

Žádné komentáře:

Okomentovat