Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

III. PŮVOD SVÁTOSTÍ V PŮSOBENÍ A ŽIVOTĚ JEŽÍŠE KRISTA

1) Ježíšovo eschatologické symbolické jednání
Ježíš je prostředníkem Božího království. Ohlašuje spásu, ale také ji uskutečňuje. Vyhání zlé duchy. Odpouští hříchy. Spása spočívá vždy ve společenství s Bohem – Ježíš uvádí lidi do tohoto společenství. To společenství se projevuje symbolicky:  v uzdravení těla, v radosti duše, v pokoji mezi lidmi atd. Znamení Božího království tak, jak ho přináší Ježíš, jsou vlastně dějinným uskutečněním Božího království. Boží království je symbolizováno také společenstvím stolu – dokonce i s hříšníky a celníky.
V Janově evangeliu jsou zázraky – znameními – učedníci mají skrze tato znamení přijít k víře (Jan 20,31; 6,54; 17,3).
Vidíme, že Ježíš je prostředník Božího království, prostředník spásy a ta spása není něco abstraktního, je vnímatelná, zakusitelná, dotýká se dokonce lidské tělesnosti.
Ježíš sám je symbolem blízkosti Božího království už před velikonočními událostmi.

2) Kříž a vzkříšení – symbolické uskutečnění spásných událostí
Kříž je znamením spásy a poslušnosti  (Mk 10,45). Poslední večeře se svým tajemstvím předjímá úplné vydání Ježíšovo učedníkům. Dar vlastního života pro nás a naši spásu na kříži je symbolem Boží lásky; nejen symbolem zároveň i „účinným“ symbolem. Kříž a vzkříšení se potom svátostně promítá do všech svátostí, ale nejvíce do křtu a eucharistie.

3) Kritika kultu a křesťanský kult
Ježíš podobně jako proroci není zdrženlivý, už kritický postoj k chrámovému kultu. Ježíš mluví o uctívání Boha v „Duchu a v pravdě“ (Jan 4,24). Přesto se nejedná o spiritualismus nebo morální dispozici. Kristus proměnil SZ kněžství – on sám je jediný a věčný velekněz – jak o tom bohatě pojednává list Židům (1,16; 7,24-28; 8,6; 9,28) – v něm končí kult SZ obětí. NZ kult není lidskou snahou dospět k Bohu a usmířit ho. Křesťanská bohoslužba předpokládá to, že Bůh se sám s člověkem usmířil a ve svátostech se slaví společenství s ním (2Kor 5,20). V bohoslužbě se potvrzuje účast jednotlivých lidí na tomto daru (Gal 4,4-6; 1Kor 10,16s; 11,24s).
Liturgie a především eucharistie je vrchol a zdroj činnosti církve, ale samozřejmě se v ní nevyčerpává vše. Svátosti posilují a inspirují další život církve – vedou ke službě. Tedy kult nezůstává jediným, ale někdy se od rituálu dospívá k existenciálním problémům. Ve vnější oběti, ale láska k Bohu a bližnímu charakterizuje život i oběť Ježíšovu a ta se má uskutečňovat ve svátostném dění církve. Především mše sv. – eucharistie jasně a neoddělitelně spojuje lásku k Bohu a bližnímu.

Žádné komentáře:

Okomentovat