Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

III. Nauka o stvoření v dějinách teologie

1. V době Otců – patristika

a) Apologeté II. století
Se museli vyrovnat s řeckou kulturou. Bůh není podle Bible architektem světa, ani prvním nehybným hybatelem. Není spojen se světem panteisticky, svět není emanací Boha.

Bůh stojí svobodně vůči světu, vše proniká, ale není ovlivněn světem a lidským myšlením. Apologeté se snaží přiblížit řeckému myšlení s ideou Slova – Logu. Mezi jediným Bohem a materiálním světem je prostředník – Logos – Slovo. Tuto myšlenku logu spojují s biblickým pohledem na Ježíše Krista. Ježíš Kristus – Slovo je prostředníkem spásy, ale také stvoření. Logos – Syn vychází od Boha, aby stvořil a spravoval svět. Hlavní problém tohoto pokusu smířit křesťanskou víru ve stvoření s kosmologií spočívá ve vzdálení se dějinně-spásnému pojetí Boha. Nekoresponduje to plně s biblickým pojetím Boha, který je smluvní partner člověka.
Příliš filosofické pojetí Boha a stvoření.

b) Historicky – spásná jednota mezi stvořením a vykoupením u Ireneje

Gnostický dualismus – dva bohové – zlý stvořil hmotu, dobrý je autorem ducha a dobra. Irenej proti tomu uvádí jednotu stvoření a tím i základní dobro hmotné skutečnosti. Je jeden jediný Bůh a mezi stvořením a vykoupením je jednota. Irenej překonává nebezpečí, které se ukázalo u apologetů – tedy nebezpečí duality stvoření a dějin spásy. Bůh je jeden a stvoření a vykoupení jsou dvě fáze téhož plánu uskutečnění spásy. Bůh nepotřebuje člověka, ale tvoří ho proto, aby ho mohl obdarovat. Motivem stvoření je Boží láska. Historický Ježíš, jako vtělené slovo Otce, je počátek i cíl, je motivem i smyslem stvoření, je prvotním základem stvoření. Ježíš Kristus je modelem, podle kterého byl člověk stvořen k Božímu obrazu a podobě. Ježíš Kristus je zárukou dobrého charakteru stvoření duchovního i materiálního. Svět a dějiny běží  i při porušení zlem k dovršení – pod jednou hlavou Kristem – rekapitulatio.
Stvoření je u Irenea počátkem procesu vykoupení. Snažil se tak překonat gnostický dualismus mezi Bohem stvořitelem a Bohem vykupitelem. Jednota procesu stvoření a vykoupení.

c) Teologie stvoření u sv. Augustina

Augustin se octl v konfrontaci s panteizmem neoplatoniků a manichejským dualismem.
Jeho pojetí Boha bylo ovlivněno neoplatonismem – mluví o Boží neměnnosti, věčnosti a nepochopitelnosti. Bůh jako neměnný je věčný, a pro lidi, kteří podléhají změně, je nepochopitelný. Augustin zobrazuje vesmír jako stupnici bytí, od svrchovaného Boha až ke stvoření. Ale odmítá označení emanační panteizmus neoplatoniků.
Augustin: „Kdyby Bůh učinil stvoření ze sebe sama, potom by bylo stvoření rovno Bohu.“
Bůh stvořil svět z ničeho, což je víc než vytváření bytostí z preexistující hmoty.
Manichejský dualismus byl Augustinovi dobře znám, protože v mládí patřil k této sektě. Manichejci opovrhovali hmotou. Augustin ukazuje, že to co Bůh stvořil je dobré (Gen 1).

Stopa Trojice v člověku – paměť, rozum a vůle – člověk je imago Trinitatis (obraz Trojice) – hodnota stvořeného člověka. (Přesto podceňuje lidské tělo.)
Augustin interpretuje Gn 1-3 metaforicky – nejedná se o solární dny, je tak vyjádřena příčinná spojitost stvoření. Není nutné tento text číst doslovně.

2. Teologie stvoření ve vrcholné scholastice – přijetí Aristotelovy filozofie

Zde má vliv seznámení se s dílem řeckého filozofa Aristotela. Přes arabské myslitele se Aristoteles stává známým na západě. Scholastika je inspirována Aristotelovou filozofií.
Úskalí – svět Aristotelův nebyl světem stvořeným, ve své existenci nebyl závislý na ničem jiném než ne sobě samém. Svět byl daný. Scholastika smířila křesťanské učení s aristotelskou filozofií.

Tomáš Akvinský nebyl striktním aristotelikem - přijal Aristotelův realismus – skutečnost přístupná smyslům je východiskem filozofování.  První nehybný hybatel Aristotela je ztotožněn s Bohem – tento Bůh je transcendentní – přesažný –vyhýbá se tak panteizmu. Bůh je čirý akt existence samé – to ho odlišuje od všech jsoucen – je příčinou jejich existence – Bůh nestojí nikdy  stranou od stvoření, ačkoli stvoření stojí nutně mimo Boha. Rozdíl je v tom, že Bůh  JE BYTÍ, STVOŘENÉ VĚCI MAJÍ BYTÍ.
creatio ex nihilo – BŮH STVOŘIL VŠE Z NIČEHO – stvoření jako aktivita má jediný subjekt – Boha.  BŮH JE PŘÍČINOU VŠECH VĚCÍ.

3. Osvícenství a moderní doba

Osvícenství – někteří odsoudili myšlenku „creatio ex nihilo“ jako mytologii.
Deismus – Bůh je architekt, hodinář – první příčina bytí a světa v jedné události a dost – už se o svět nestará.
Objevuje se znovu panteizmus – Bůh neboli příroda je jedno, a samozřejmě materialismus – hmota je věčná a nekonečná – vyvíjí se pohybem.
R. 1859  Darwin – „O původu druhů“ – teorie biologické evoluce.
R. 1871  Darwin – „Původ člověka“ – duše i tělo se vyvinuly ze zvířecích předků.  -  Zuřivá reakce církví – kreacionismus x evolucionismus – zakončení sporů.
Pius XII. – Humani generis (1950) (ES 3898)  Encyklika souhlasí se spekulacemi, týkající se vývoje lidského těla z jiných žijících bytostí už existujících, ale zakazuje podobné spekulace ve vztahu k lidské duši.  - creatio prima – duše, stvořená bezprostředně;   - creatio secunda – tělo, stvořené prostřednictví druhotných příčin.

Žádné komentáře:

Okomentovat