Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

II. Svědectví církve o Ježíši Kristu

1. Původ a tradice vyznání víry v Krista
Ježíš byl historickou osobností. Byl palestinským Židem. Jeho život je možné datovat poměrně přesně. Historikové dokazují, že se narodil v Betlémě z Panny Marie v letech 8-6 př.n.l., tak, jak si to připomínáme o vánocích. Tady, jak vidíme, došlo k chybné dataci počátku letopočtu. Po tříletém veřejném působení byl ukřižován za Jeruzalémem na Golgotě v Jeruzalémě. To se stalo za vlády římského císaře Tiberia a jeho prokurátora Poncia Piláta v předvečer židovských velikonoc s velkou pravděpodobností 7. dubna roku 30.
Tato smrt byla podle jeho nepřátel koncem, ale ve skutečnosti se stala novým začátkem. Už z prvních let bezprostředně po jeho smrti pochází jasné svědectví, které obsahuje důležitou výpověď: „Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; byl pohřben; vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; a ukázal se  Petrovi a potom Dvanácti.“(1 Kor 15,3-5). Právě vzkříšení je vrcholem zjevení Boha, který je Otcem Ježíše a zároveň je to zjevení Ježíše jako Syna Otce.
2. Veřejné působení Pána Ježíše
Co předcházelo? V čem spočívala veřejná činnost Pána Ježíše předcházející jeho smrt na kříži? Bylo to především kázání a sice ohlašování království Božího: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15). Jak Ježíš ukazoval skutečnost Božího království konkrétně? Byly to zázraky, kterými dokazoval příchod Božího království a Boží velikost. Základem jeho kázání a praxe byl synovský vztah k Otci.
Naskýtá se otázka, zda Ježíš opravdu věděl o své smrti a počítal s tím, že je tato smrt má výkupnou hodnotu? Není pochyb o tom, že Ježíš chápal svou smrt v souvislosti s královstvím Božím jako spásnou událost. Důvěřoval Otci, odevzdal všechno do jeho rukou. S plným vědomým na kříži „vydal ducha.“ (Jan 19,30).
3. Ježíšův Božský původ
Kdo byl Ježíš Kristus? V evangeliích občas Ježíš hovoří a koná jako člověk, neobyčejný, ale přece jen člověk. Ale jindy mluví a dělá věci, které přesahují to lidské: buď jsou projevem nadlidskosti, anebo nemají smysl. Ale i slovo "nadlidské" nám nadlouho nevystačí na vysvětlení tohoto proudu evangelií. Kristus totiž hovoří taková slova, jaká může říci pouze Bůh, a dělá takové věci, které je schopen dělat jen Bůh.
Co je základem toho všeho? Podstatou tajemství Ježíšovy osoby je Boží synovství. Celý NZ svědčí o zvláštním vztahu Pána Ježíše k Otci. On je jednorozený Syn Boží. Tento vztah nemá obdoby, to ukazují všechna příslušná biblická místa. On je věčné Boží slovo, které se vtělilo a které nám jde v tomto světě vstříc jako člověk Ježíš Nazaretský. (Jan 1,1.14.18; 3,16.18; 1 Jan 4,9; Žid 2,17). V NZ najdeme mimo tvrzení, že Ježíš je Boží syn další tzv. christologické tituly: Prorok, Mesiáš, Pán, Syn člověka, Syn Davidův, Spravedlivý. Ovšem všechny tyto tituly jsou jen rozvedením toho základního a tím je vztah Otec - Syn. Ale můžeme jít ještě dále, Ježíš je Slovo tedy něco, co je součástí Boží podstaty. Jednota mezi Ježíšem a Bohem není jenom jednotou v jednání, myšlení a mluvení, ale je také preexistující jednotou bytí. Člověkem se stal Syn Boží - Slovo; ne celá Nejsvětejší Trojice ale pouze druhá Osoba. Připomeňme si nyní úvodní slova evangelia sv. Jana: "Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh ...skrze ně povstalo všechno ... A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." Právě tu nacházíme potvrzení, že druhá Osoba se stala člověkem.
Tady se naskýtá základní christologická otázka: "Je člověkem nebo Bohem?" Apoštolové měli mnoho důkazů pro obě alternativy. Odkud měli vědět, že je jedním i druhým? Koho by napadla taková možnost, kdyby se to skutečně nestalo? A co to vůbec znamená, že jedna osoba by měla být i člověkem i Bohem? Musíme se zabývat teologií vtělení, právě tím, co to znamená, že Slovo se stalo tělem. Tedy se vracíme k otázce, která je základní: Jak může být zároveň Bohem i člověkem? O této otázce se vedly nejen dlouhé diskuze, ale celé spory, jak uvidíme dále.
V NZ nenajdeme jednu jedinou odpověď na naši otázku, spíš určitý soubor odpovědí, které se nevylučují, spíš doplňují. Pavel, Jan a synoptická evangelia představují tři různé koncepce spojení Ježíšovy lidské přirozenosti s Božskou osobou Slova. Pavel vyjadřuje jednotu Krista s Bohem výrazem Bůh a jeho Syn (např. Řím 1,3.9;  Gal 4,4.6) Tento Syn podle něj existuje od věčnosti: „...nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (Flp 2,6n) Nebo jinak: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu.“ (Gal 4,4).
V Janově evangeliu je Syn přebývající od věčnosti u Otce ztotožněn se Slovem Božím, s Logem. Tento Logos se stal člověkem, doslova masem a přebýval, doslova stanoval mezi námi. Janovi zde nejde o Logos - Slovo ve smyslu řecké filozofie, ale ve smyslu hebrejském dábar - mocné a účinné slovo Boží. Překonat nekonečný rozdíl mezi Bohem a člověkem je možné pouze tehdy, když sám Bůh přijme lidskou přirozenost, tedy vtělením.
Evangelisté Matouš a Lukáš odpovídají na christologickou otázku tak, že vychází z Ježíšova lidství. Vypráví historii Ježíšova narození. Zde se rodí člověk, který je pod mocí Boží, pod vlivem Ducha Božího, a tak je spojen s Bohem. Nevysvětlují, jak se Syn Boží stává člověkem, jako spíš to, jak může být člověk Ježíš od počátku své existence Mesiášem, Emanuelem. Velkou roli v jejich odpovědi dostává Duch svatý, který působí při Vtělení. Zrození z Ducha svatého je příčinou a panenské početí je znamením synovského vztahu Ježíše s Otcem.
Vidíme, že NZ není něčím strnulým, zachycuje úžasný pohyb, inspirované hledání základních odpovědí a formulací. V plném slova smyslu NZ obsahuje tu nejdůležitější christologii, ale NZ cesta neskončila.

Žádné komentáře:

Okomentovat