Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

II. SVÁTOSTNÉ SLAVENÍ BOHO-LIDSKÉHO SPOLEČENSTVÍ (KOINONIE).

3. Eucharistie, svátost Boží lásky

a) Témata nauky o Eucharistii

Centrální místo Eucharistie v životě církve
Eucharistie je vrcholem a zdrojem činnosti církve, protože v této svátosti není pouze dynamická přítomnost jako v ostatních, ale skutečná a osobní přítomnost Kristova (ES 1639), proto ji nazýváme Nejsvětější svátost.
Souvislost: antropologie, trinitárka, kristologie, pneumatologie, eklesiologie a eschatologie.

Základní tvrzení učitelského úřadu
Podstatou Eucharistie je vyjádření v SC 47 – elementy nauky o eucharistii:
1. Kristologický základ – Ježíš Kristus ustanovil památku svého velikonočního tajemství.
2. Eklesiální rozměr – Ježíš Kristus svěřil eucharistii církvi, slavením eucharistie se církev stává tím čím je: společenstvím s Kristem-hlavou a mezi sebou navzájem.
3. Rozměr milosti – skrze Eucharistii je věřící uváděn do společenství života Otce, Syna i Ducha svatého.
4. Rozměr eschatologický – „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26) – společenství eucharistie trvá a směřuje nás až k tomu – „dokud on nepřijde“.
5. Svátostné znamení – materie –pšeničný chléb, přírodní víno z révy s trochou vody; forma – Ježíšova slova ustanovení. Kněz je vyslovuje „v osobě Kristově“.
6. Udělovatel a příjemce – subjektem slavení eucharistie je celá církev, kněz jedná jako nástroj Krista. Eucharistii vysluhuje platně a dovoleně pouze platně vysvěcený kněz. Eucharistii přijímá pouze ten, kdo je pokřtěný a je v plném společenství s církví (SC 48). Vyloučeni jsou také ti, kdo ztratili těžkým hříchem posvěcující milost.

Hlavní dokumenty učitelského úřadu
Z poslední doby:  Mediator Dei (1947), Humani generis (1950) – o transsubstanciaci, SC (1963), Encyklika: Mysterium fidei (1965) – Pavel VI. Zde hovoří o transsubstanciaci.

b) Eucharistie v Písmu svatém

Co říkají biblické texty o ustanovení Eucharistie?
NZ má dva základní termíny pro Eucharistii:
- večeře Páně (1Kor 11,20), - historická událost, - velikonoční událost, tělo a krev znamená smrt Páně, „dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26-29; 10,16).
- lámání chleba (Sk 2,42.46; 20,7.11), - liturgické slavení, - „společenství stolu“ (1Kor 10,17).

Tyto dva tituly si neodporují, ale doplňují se.
Poslední večeře Ježíše s apoštoly je základem liturgického slavení. Toto konkrétní slavení Eucharistie v prvních komunitách zase ovlivnilo písemnou formulaci příslušných částí NZ.
V textech o ustanovení Eucharistie se slévají 3 vrstvy.
1. Samozřejmě je to doba Ježíšova – poslední večeře.
2. Doba církve – liturgická praxe
3. Doba NZ spisů.

Na počátku je neoddiskutovatelný historický fakt – Ježíšova poslední večeře s apoštoly – předjímání jeho smrti a vzkříšení – první komunity toto slaví v praxi a dochází k literární fixaci – je to určitý proces – kvas, ze kterého krystalizuje praxe církve.

Jaké se zachovaly texty?
Mt 26,20…;   Mk 14,17…;   Lk 22,14-20;   1Kor 11,23-26
Srovnáním synoptickým můžeme sledovat tuto shodu:

1. všechny texty se týkají večeře, kterou Ježíš prožil se svými nejbližšími. Když synoptikové vypravují o poslední večeři, navazují na tradice židovských velikonoc. Šlo o souběh dvou tradic: rolnické - slavnost nekvašených chlebů a pastýřské - obětování beránka.
2. pohybujeme se tedy v rámci židovské velikonoční večeře. Všechny texty podtrhují dva typické obřady židovského jídla týkající se chleba a vína. Jsou to gesta požehnání a podávání chleba a kalicha všem spolustolovníkům. Obřad pozůstával z míšení čtyřech kalichů. Slova nad chlebem při druhém kalichu a slova nad vínem po třetím kalichu se vztahují na krev úmluvy.
3. všechny texty ukazují, že Ježíš uvedl do souvislosti chléb se svým tělem „vydaným za“ a víno uvedl do souvislosti se svou krví „prolitou za“. Jedná se o zástupnou oběť, jak ji vylíčil Izaiáš v písních o „Božím služebníku“ (především Iz 53).
4. tyto texty nám dávají poznat, že existuje hluboké spojení mezi poslední večeří a mezi velikonočním tajemstvím smrti a vzkříšení Pána Ježíše: Ježíš je věrný služebník, který dává svůj život za mnohé (srv. Iz 53,12). Poslední večeře je prorockým činem, který je nutný chápat vzhledem k budoucí smrti na Kalvárii.
5. všechny texty i když různým způsobem předpokládají podstatný vztah mezi poslední večeří a velikou hostinou v Božím království. Komunita shromážděná kolem Ježíše je komunitou mesiánskou, komunitou posledních dní spásy. Zde promlouvá silněji Janovo evangelium - Jan 6,51-58: „kdo jí mne, bude žít ze mne“.
6. všechny texty právě pro jejich liturgický charakter ukazují, že slavení večeře Páně bylo už běžnou skutečností prožívanou v prvokřesťanském společenství, ještě dřív než to bylo potvrzeno inspirovanými autory Nového zákona.
Tyto texty mají značnou hodnotu a pro nás je důležitá jejich jednota ve všem podstatném. Neznamená to, že by zde nebyly žádné odchylky mezi jednotlivými tradicemi. Vidíme, že zde jsou dvě dvojice nebo dvě tradice. Jednu představuje Mt a Mk, druhou Lk a 1 Kor. Zdá se, že text Pavlův a Lukášův respektuje více pořadí židovské velikonoční večeře. Jedná se o gesta vykonaná s chlebem před vlastní večeří a také o gesta týkající se vína po večeři. Naproti tomu Mt a Mk tato dvě gesta sjednocují, jakoby by byla vykonána ve stejné chvíli, obě během nebo na závěr večeře. Toto je s největší pravděpodobností odvozeno z toho, že Mt a Mk víc odzrcadlují vývoj liturgické praxe. Další rozdíl se týká nařízení opakování toho, co Ježíš udělal: „to čiňte na mou památku“. Pavel to má dvakrát, když mluví o chlebu i o vínu, Lukáš jen když mluví o chlebu. Zcela to chybí u Mt a Mk. Ovšem tuto skutečnost nemůžeme vysvětlovat tak, že by Ježíš nedal tento příkaz, opakovat slavení Eucharistie. Tomu by odporovaly samy texty, které zvlášť u Mt a Mk ukazují na liturgickou praxi, která tehdy už existovala v církevních obcích. Ostatně podstatné u velikonoční židovské večeři bylo opakování, jak je to přímo obsaženo u Pavla a u Lukáše.
Na základě všech rozdílů bývají tyto čtyři texty rozdělovány do dvou tradic. Zdá se, že Matouš a Marek se váže na prvotní palestinskou tradici. Pavel a Lukáš přejímá stejnou tradici, ale prostřednictvím tradice antiošské. Víte o významné církevní obci v Antiochii, kde následovníci Kristovi byli poprvé nazvány křesťany. Obě tradice jsou každopádně velmi staré. První tradice pochází z doby před rokem 40 a druhá z doby před rokem 45. To znamená, že je zde jasná souvislost se skutečnou poslední večeří. Tato starobylost může být dokázána ze semitského pozadí slov a gest, která se uplatňují. Místo původu je sám Jeruzalém a Antiochie, kde už brzo byla eucharistie slavena.

Poslední večeře v rámci NZ
Něco předchází poslední večeři a něco ji následuje. Nemůže se to oddělovat, je zde kontinuita mezi Ježíšovým životem a působením, poslední večeří a Jeho smrtí a vzkříšením.

Žádné komentáře:

Okomentovat