Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

II. ANTROPOLOGICKÝ PŘÍSTUP KE SVÁTOSTEM

1) Znovuobjevení symbolů
Mechanistický přístup ke skutečnosti – „svět jako stroj“ – ztěžuje člověku vidět ve věcech prostředky, které ho odkazují v základu bytí a k tomu, co je univerzální. Racionalismus moderní doby se chce pohybovat v jasných konceptech, proto v symbolech vidí nějaké magické zbytky.
Hlubinná psychologie přináší znovu zájem o symbol.
Stejně tak sociologie – žádná společnost nemůže být bez rituálů a symbolů.

2) Podstata symbolu
Základní mluvou liturgie je symbol, protože nejvýstižněji spojuje člověka s tajemstvím. Kdo učí náboženství, tak ví, že dříve než se začne mluvit o svátostech, je třeba dětem vysvětlit, co to je znamení nebo symbol. Člověk ponořený ve stvoření, které samo o sobě má velkou symbolickou výmluvnost, se vyjadřuje symbolickým způsobem. Liturgická mluva není logicko-systematická, nýbrž symbolicko-poetická.
Liturgie, která je přesažná, co se týče obsahu, se nemůže vystihnout idejemi, ale potřebuje symbol, aby mohla vyjádřit zkušenost krásy křesťanského života. Symbol nás uvádí do tajemství spásy Ježíše Krista, která se projevuje v základní kategorii, kterou je vztah. Prostřednictvím symbolu se předává smysl skutečnosti od jedné osoby k druhé. Symbol ukazuje smysl toho, co se děje. Člověk potřebuje chápat význam věcí, nemůže žít beze smyslu a bez toho, aby dával smysl tomu, co dělá. Dát život, víc než zplodit, znamená, dát smysl životu.
Není snadné popsat význam symbolu. Etymologicky symbol (syn-ballein) znamená harmonii nebo jednotu podobnou sevření zápasníků v ringu nebo objetí muže a ženy, které je založené na pravé osobní lásce. Symbol vlastně nevytváří harmonickou jednotu, ale znovu ji ustavuje, když spojuje ve vzájemném vztahu dvě skutečnosti, které, i když jsou oddělené, mají být jedno. I tomto smyslu se vysluhovatel svátosti jeví jako někdo, kdo je povolán Bohem, aby všechny věci uvedl do vzájemného souladu, jak se to uskutečňuje, když člověka zažívá zkušenost křesťanské spásy (zkušenost „šálóm“). Symbolický člověk je protikladem člověka chaotického.
Symbol představuje souběh od symbolu k symbolizovanému (symbol naznačuje symbolizované) a od symbolizovaného k symbolu (symbolizované je vyjadřováno symbolem). Symbol objevuje hloubku věcí a dělá věci pochopitelnými, ale není v tom žádná magie, spíš lidská intuice a víra. Podstatou symbolu je jeho schopnost nahrazovat, protože symbol je viditelnou stránkou neviditelného. Každý symbol je vybaven energií, která nás posunuje k transcendenci a k věcem posledním. Symbol je jako kontrast světla a barva na obraze. Není zdrojem světla, ale je prostředkem, který světlo předává a činí vnímatelným. Symbol znamená intuici ne úvahu. Symbol je rozlišením ne oddělením. Symbol vede k jednotě, zatímco ďábel (dia-ballein) rozděluje a působí zmatek.
Symbol znamená přítomnost symbolizované reality způsobem sice obrazným, ale skutečným. Je to přítomnost skryté skutečnosti vtělená do něčeho, co je vnímatelné nebo jinak představitelné. Symbolická mluva není zcela oddělitelná od mluvy racionální. I když jsou obě různé, souvisí spolu. Pro teologii je vhodnější symbolický jazyk, protože předmět zjevení je nadpřirozený. Pomocí symboliky se překonávají paradoxy teologie.
Nejvyšší v teologii symbolizovaná skutečnost je stále Bůh v Ježíši Kristu nebo nějaký Boží atribut. Také v dogmatických formulacích hraje roli symbolický význam, protože obsah dogmatické výpovědi vždy překonává to, co bylo pouze vysloveno. Za vysloveným se skrývá ještě mnohem víc.
Svátostný symbol je jakýmsi korytem určeným k tomu, aby nás dějiny spásy zasáhly i dnes, zde a nyní. Nejedná se jen o postoj údivu, když stojíme před skutečnostmi, které jsou mimořádné, ale běží o přijetí a zkušenost spásy vycházející z historických událostí, které jsou předmětem naší víry. Vzpomínka je podstatná pro pochopení symbolu při slavení liturgie. Je to především velikonoční vzpomínání Božího lidu: vzpomínky víry a lásky. Biblické vzpomínání nás přivádí ke vzpomínce liturgické, protože zde je silné pouto mezi liturgií židovskou a křesťanskou. Při liturgii se  předává to, co se událo v minulosti a tímto způsobem se nám otvírá naděje v budoucnost. Přicházíme tak ke křesťanskému ritu. Liturgie je ritualizací křesťanské spásy, která vychází z velikonočního tajemství Ježíše Krista. Liturgický symbol ve své historické dimenzi umožňuje vztah mezi Kristem a člověkem.
Liturgie slavená prostřednictvím svátostných symbolů se může vyjádřit jako slovo, jako setkání a jako prožívaná víry a spása bez toho, abychom upadli do magie. Svátost je vyjádřením osvobození, kterým dospíváme ke spáse a k pravdě. Právě symbol je prostředek, který zabraňuje manipulaci Božího a lidského ve svátostech. Liturgie je otiskem nebo obrazem Božím. Je jako otisk, který model vtiskuje do hlíny. Ztvárněná hlína pak zpřítomňuje zastřeným způsobem skutečnost otištěného vzoru.
Aby spása slavená ve svátostech nevyzněla jako něco podružného nebo magického, je třeba znovu správně zhodnotit symbolický charakter obřadů. Plný smysl svátostí, každého obřadu, vychází z toho, co už jsme zmínili několikrát, z kříže a vzkříšení Ježíše Krista, z Jeho velikonočního tajemství.

Žádné komentáře:

Okomentovat