Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

c) Historie svátosti smíření.

Forma pokání v prvotní církvi.
Obřad pokání je doložen už v nejranějších spisech. Didaché – kolem roku 100: „V neděli – den Páně – se shromážděte, lámejte chléb, vzdávejte díky a vyznávejte své hříchy, aby vaše oběť byla čistá. (14,1). Kající praxi dosvědčuje Irenej, Tertulián, Cyprián i Origenes. Pokání je veřejné. Věřící kajícník je zařazen do kategorie kajícníků a „exkomunikován“ – tedy zbaven společenství eucharistického stolu. Zavazuje se k jistým kajícím úkonům. Po uplynutí kající doby je smířen při kající liturgii s Bohem i s církví. V polovině II.století dostává tato praxe přísnější formu. Svátostné smíření je možné pouze jednou za život. Tento názor zastával například Tertulián. Tak tvrdý přístup byl vyhrazen pro nejtěžší hříchy, tedy pro ty, které podle římského práva zasluhují hrdelní trest: cizoložství, apostaze, vražda. Postup byl podobný, hříšník byl zařazen mezi kajícníky, vyznal své hříchy a bylo mu určeno náročné pokání. Po uplynutí stanovené kající doby, na něj biskup nebo kněz vložil ruce a tak byl celý proces pokání dovršen.

Žádné komentáře:

Okomentovat