Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

b) Teorie zástupného zadostiučinění (satisfactio vicaria).

V latinské patristice převažovalo už od počátku praktické zaměření. Například Tertulián používá právnické termíny, aby popsal vztah mezi Bohem a člověkem. Kristovo dílo by pak mělo sloužit k obnovení „právního vztahu“ mezi člověkem a Bohem. Porušení řádu mezi Bohem a člověkem vyvolané hříchem by bylo možné zahladit pouze trestem nebo zadostiučiněním. Tyto tendence západní soteriologie shrnul významný západní teolog, zakladatel scholastiky sv. Anselm z Aosty (1033-1109) ve svém díle Cur Deus homo (Proč se Bůh stal člověkem?). V tomto díle položil základy tzv. teorie zadostiučinění, která se stala převažující v západní soteriologii.  Nikdy ale nebyla formálně definována učitelským úřadem církve.
Tato teorie neměla původně být komplexní soteriologickou naukou, ale měla objasnit smysl vtělení jako cestu vykoupení - to je to Cur Deus homo. Židé a muslimové kritizovali vtělení a smrt Božího Syna jako Boha nedůstojné. Anselm chtěl ukázat, že vykoupení skrze vtělení má nezbytné důvody. Autor se snaží argumentovat pouze rozumově bez opory NZ, aby přesvědčil ty, kteří Bibli neuznávají - pouhým rozumem, vzdálen od Krista.
Na prvním místě Anselm odmítá velké nepochopení Židů a muslimů. Ti připisovali křesťanství názor, že Bůh je uražen a rozhněvaný a proto je ho třeba uklidnit krutou smrtí nevinného člověka, dokonce jeho vlastního Syna. Anselm vychází ze základního vztahu, který vznikl mezi Bohem a člověkem při stvoření. Člověk jako tvor je podstatně zaměřen k Bohu. Člověk se k Bohu vztahuje podle řádu stanoveného Bohem. Protože člověk zcela závisí na Bohu je mu povinen úctou, klaněním, vděčností a láskou. Celý svět ukazuje, že je v řádu spravedlnosti a lásky. Tento řád ukazuje Boží slávu (externa). Hřích jako urážka Boha se nechápe ve smyslu antropomorfním, že by něco způsobil Bohu, ale ve smyslu odmítnutí Boží slávy, která se zjevuje ve světě a která je pro člověka cestou spásy. Člověk hříchem odmítl řád spásy. Tady je určitá slabina. Anselm vidí hřích příliš z právního hlediska.
Hřích nemohl narušit vnitřní Boží slávu ve smyslu psychologickém, nýbrž porušil řád spásy orientovaný k dobru člověka. Podle Anselma uložený trest není utišením žízně po pomstě, která by byla nezbytná. Trest za hřích je spíš zkušeností ztráty Boha jako spásy a projevuje se porušením řádu spravedlnosti. Ale pokud Bůh bere vážně svobodu člověka, ví, že tato svoboda se podílí na řádu spravedlnosti. Proto Bůh nemůže jen tak říct: Nic se nestalo, odpouští to. Svoboda člověka se na tom musí podílet, pokud nemá být škrtnuta. Problém je v tom, že člověk nemá sílu na to, aby obnovil porušený řád spravedlnosti. To by musel být Bohem. Příklad s rozjetým válcem.
Tady Anselm dochází k dilematu. jak může Bůh zůstat jediným zakladatelem řádu spravedlnosti a jak může člověk, který v tomto řádu žije, žít s ním v souladu. Jedině vtělení je odpovědí na tento problém. Anselm dochází k nutnosti inkarnace. Vtělení věčného Slova je Boží odpovědí na člověkem porušený řád spravedlnosti. Vtělení je také zjevením nové spravedlnosti a slávy Boží ve stvoření. Vtělením se Bůh postavil na stranu člověka a ve svobodné poslušnosti člověka Ježíše se uskutečňuje řád nové spravedlnosti. Ježíš, který byl bez hříchu, mohl zaujmout místo hříšného lidstva, protože vtělením se stal částí tohoto lidstva. Díky své nevinnosti mohl na sebe vzít vinu všech. Svou smrtí na kříži, kterou na sebe vzal jako následek hříchů, ukázal svou poslušnost a úctu k Bohu. Tak za nás dokonale zadostiučinil Bohu a skrze něj jsme byli ospravedlněni. Kvůli důstojnosti jeho osoby jako pravého Boha má jeho smrt nekonečnou cenu a zakládá ono nezbytné zadostiučinění za hřích. Bůh nás smířil se sebou skrze Ježíšovu lidskou svobodu, který se za nás podrobil břemenu kříže, když byl poslušný až k smrti. Lidé jsou nyní schopni uznat Boží čest a zařadit se do řádu spravedlnosti a spásy.
Smíření vůbec neznamená boj mezi milosrdenstvím a spravedlností v Bohu. Boží spravedlnost je totiž identická s jeho milosrdenstvím, která se projevilo v Kristu. Jeho milosrdenství není nic jiného, než jeho spravedlnost skrze kterou nás činí spravedlivými v zástupném zadostiučinění Kristově. Pro toto zadostiučinění se Kristus stává hlavou lidstva, novým Adamem. Kristus je zdrojem milosti a prostředníkem spásy.
V následujících staletích byla Anselmova teorie na Západě široce přijata i když ji církev nedefinovala jako dogma. Velcí scholastikové přejímali mnohé Anselmovy intuice, ale začleňovali vše do jiného kontextu. Vlastní Anselmovu teorii jako takovou nepřevzal žádný z velkých teologů.

Žádné komentáře:

Okomentovat