Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

7. Svátosti v katolicko-protestantské kontroverzi

Reforma kritizovala kněžské prostřednictví církve – tedy i praxi svátostí. Luther ve spise O babylonském zajetí církve (1520) odmítl katolickou nauku o svátostech a redukoval počet ze 7 na 2 (křest a Večeři Páně), ale dokonce vypracoval odlišný koncept svátostí. – Sola fide, sola scriptura – v tom spočívá osobní vztah člověka s Bohem. Svátosti jsou podle Luthera pouze slova zaslíbení, která doprovází vnímatelné znamení. Voda křtu a chléb a víno pouze vizualizují slovo evangelia. Samotné slovo přijaté vírou působí. Jestliže hříšník s osobní důvěrou (fiduciální víra) přijme slovo evangelia, je ospravedlněn. Luther v souvislosti se svátostmi kritizuje scholastický pojem stvořené milosti. Podle něj svátosti nepřenášejí do duše milost posvěcující – podle něj by to opomíjelo personální rozměr víry a byla by to magie. Svátosti jsou znameními Boží spásné vůle, tato znamení mají vzbudit a posílit víru příjemců.

Hlavní ospravedlnění se děje na rovině duchovně – osobní, přičemž  slovo + víra  - tedy vnímatelné elementy jsou pouhé dodatky.
Tady se objevil problém – zda osobní úkony člověka se dějí pouze na úrovni vědomí nebo zda se to týká celé přirozenosti, která je i tělesná, sociální, historická? Člověk je bytost duchovně - tělesná – proto se nemusíme bát hmotných elementů, které spolupůsobí v osobním vztahu Bůh – člověk. Za tím vším stojí vtělení – lidská přirozenost Syna Božího. Je to Bůh, který se člověku dává ve svátostech, je to osobní setkání s ním. Svátosti nezprostředkovávají něco, ale někoho.

Žádné komentáře:

Okomentovat