Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

6. Svátost svěcení, uschopnění ke službě Kristovu tajemství.

a) Úvod.
Základní věroučná tvrzení týkající se svěcení.
V řadě svátostí se objevuje svátost svěcení. „Ti věřící, kteří byli vybráni k přijetí vyššího svěcení, jsou ve jménu Kristově ustanoveni k tomu, aby pásli církev Božím slovem a boží milostí“. LG 11. „Biskup je obdařen plností svátosti kněžství, a proto je „správcem milosti nejvyššího kněžství“, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat a ze které církev ustavičně  žije a roste.“ LG 26. „Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu své moci závisí na biskupech, jsou však s nimi spojeni kněžskou důstojností a mocí svátosti kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby se stali pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona. Podle stupně služby se podílejí na úkolu jediného prostředníka Krista.“ LG 28.
Svátost kněžství se uskutečňuje ve třech stupních, kterými jsou od nejstarších dob biskup, kněz a jáhen. Svátostná služba není oddělena od poslání celé církve, které se naplňuje v martyrii, leiturgii a diakonii, ale aby mohla být vykonávána svátostná služba církve ve jménu Krista – Hlavy existuje zde specifická svátost. Ordinovaný služebník dostává Ducha svatého, který dává jeho službě duchovní účinnost přesahující možnosti lidské přirozenosti. Přijímá také nezrušitelné znamení. Skrze tuto svátost „jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy.“ PO 2.
Pius XII. V apoštolské konstituci Sacramentum ordinis z roku 1947 stanovil, že  základním materiálním znamením svátosti svěcení není ani pomazání, ani předání instrument, nýbrž v souladu z biblickou tradicí je to vzkládání rukou. Forma svátostného znamení spočívá podle Florentského koncilu v konsekrační modlitbě biskupa předepsané církví. Udělovatelem svátosti svěcení je biskup a nikdo jiný.
Terminologie.
Od III. století se začíná používat výraz kněz pro služebníka církve. Nejde o to napodobit pohanská náboženství, která měla své kněze, ale jedná se o vyjádření toho, že tento služebník reprezentuje Krista. V Novém zákoně se užívá termín „starší“ – presbyter, označuje obecně ordinované služebníky církve. Už v Novém zákoně se objevuje spolu s termínem episkopos termín diakonos( Flp 1,1).
Vsuvka - Hierarchická služba. Už v NZ můžeme sledovat, jak se v době apoštolské utvářela mocí vybavená hierarchie, která pak přebírá úlohu postupně odcházejících apoštolů. Všechny židovské obce tehdejší doby byly vedeny staršími (presbyteroi). Pavel a Barnabáš je ustanovují všude, kde zakládají církevní obce (Sk 14.23 „V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili“.). Na jeruzalémském sněmu stojí místní presbyteři po boku dvanácti apoštolů, kterým stojí v čele Jakub ( Sk 15,2.4.6.22n; 4 „Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali jim, jak je Bůh ve všem vedl“.) a znovu se s nimi setkáme po Pavlově návratu (21, 18). V průběhu své poslední cesty přijímá Pavel v Miletu starší efezské obce (20,17). Apoštolové tedy zřejmě od samého počátku jejich sbory ustanovují v každém městě (Tit 1,5: „Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil.“) bud' sami, nebo prostřednictvím vyslanců a taková jmenování se řídí přesnými pravidly. Vlastní pověření je spojeno se skládáním rukou ( 1 Tim 5,17-22), z čehož je vidět, že vyžadovalo zvláštního daru Ducha svatého a nebylo jen pouhým administrativním krokem. Starší mají vést křesťanská shromáždění (1 Tim 5,17).

Žádné komentáře:

Okomentovat