Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

5. Základy klasické teologie svátostí

a) ustanovení svátostí Kristovým dílem
Kristus je zakladatel svátostí a tvůrce milosti.
jen Bůh dává člověku milost
spása zasloužená Kristem je přítomna ve svátostech díky Kristově lidské přirozenosti – lidství Kristovo zde má zvláštní význam
z úřadu a moci Kristovy vychází působení vysluhovatelů svátostí  - v tom reprezentují Krista. Člověk nemůže produkovat milost ani ustanovit svátosti.
Tomáš mluví o tom, že všechny svátosti jsou přímo ustanoveny Kristem ve smyslu historicko-teologickém v historicko-pozitivistickém.
a) institutio in individuo – Kristus ustanovil vše v jednotlivostech, včetně doprovodných ritů
b) institutio in specie - ustanovil jen materii a formu jednotlivých svátostí
c) institutio in genere -  ustanovil obsah svátostí – a naznačil, že skrze znamení a slovo dá svou milost. Detailní „vzhled“ svátostí je dán náboženskou tradicí Izraele, Ježíšovou praxí a symbolickými formami prvotní církve. – Nejpravděpodobnější teorie.

b) Svátostné znamení   (sacramentum tantum)
obsah svátosti – res sacramenti  (milost)
vnější znamení – res tantum  (pouhá věc) - slovo + aplikovaná materie v liturgickém dění + symbolická gesta. Někdy se mluví o materia remota  (materie vzdálená) - například u křtu je to voda a o materia proxima (materie blízká) - lití vody.
Mezi svátostným znamením a obsahem svátostí je mezičlánek – tzv. res et sacramentum  (věc i svátost)
tzv. svátostný charakter – nezrušitelné znamení u křtu, biřmování a svěcení  - proto se už tyto svátosti neopakují.
u eucharistie je to Kristova přítomnost
u manželství – nerozlučitelné pouto manželů
Hylemorfismus (nauka o materii a formě) se rozšířil, ale nebyl dogmatizován.

c) Účinek svátostí
sdílení milosti – vstup do společenství s Bohem.
svátostný charakter u 3 svátostí

d) Sdílení posvěcující milosti
člověk je ospravedlněn – napojen na Boží život – převážně se to děje ve křtu nebo ve svátosti smíření případně ve svátosti nemocných  -  mluví se o svátostech mrtvých.
milost Boží v člověku roste  - eucharistie, biřmování, manželství a kněžství  -  svátosti živých

e) Svátostný charakter
Křest, biřmování a svěcení vtiskují duchovní, nezrušitelné znamení do duše (ES 1609).
Vyvolení jsou označeni pečetí – sfragis -  (Zj 7,2-8;  Ez 9,3-6).
Pečeť Ducha  - (Jan 6, 27; Řím 4,11; 2Kor 1,23; Ef 1,13;  4,30).
I kdo nevhodně přijme tyto svátosti  - nedostane svátostnou milost – přijímá charakter –svátost je platně udělena – ale Kristus se nemůže projevit – později může dojít k „oživnutí“ svátosti.
Svátostný charakter je:
signum:   distinctivum (rozlišující)
obligativum (zavazující)
dispositivum (uschopňující)
configurativum

f) Objektivní účinnost svátostí
Proti donatistům – Bůh působí spásu skrze svátosti. Spásu nepůsobí udělovatel svátosti – je pouze nástrojem – i když není ve společenství s Bohem, uděluje svátost platně a účinně.
Opus operatum – vykonaný čin.
Od 13. stol. – svátosti působí ex opere operato – v síle svátostného dění.
Ex opere operantis – posvátné dění působí díky osobní svatostí udělovatele nebo příjemce

g) Relativní nutnost svátostí
Bůh neomezuje svou svobodu svátostmi, ale přizpůsobuje se přirozenosti člověka.
Víra, křest a příslušnost k církvi jsou spásné prostředky nutné pro přijetí milosti ospravedlnění. V určitých případech může člověk přijmout milost bez svátostného znamení a bez viditelné příslušnosti k církvi.

h) Udělovatel svátosti

Služebník svátosti reprezentuje Krista, který je hlava těla, zatímco příjemce reprezentuje církev – tělo Kristovo.  – Pravým skutečným služebníkem svátosti je Kristus – v Duchu svatém.
Člověk – služebník je causa instrumentalis – nástrojová příčina svátosti. Uděluje je platně, ale nedovoleně ten, kdo nemá pověření (nikoliv svěcení), když má: intentio faciendi, quod fecit ecclesia (úmysl konat to, co koná církev).

i) Příjemce svátosti
příjemce je živý člověk – in statu viatoris, mrtvý nemůže přijmout žádnou svátost.
k platnému přijetí svátosti: - víra;  - touha po milosti nabízené svátostí.
nedostatečná dispozice – frustrace svátosti
obex gratiae  - překážka milosti, člověk nemá víru, nedostatečné obrácení.
svátostný charakter se vtiskuje – může dojít k reviviscentia sacramentorum (oživnutí svátostí).

j) Počet a pořadí svátostí
Při vypracování teologie svátostí se došlo k sedmi svátostem, které se odlišují od svátostin.
Není dogmatizován počet sedmi, ale je dogmatizována svátostnost zmíněných znamení podle kriterií svátosti:
ustanovení Kristem
vnitřní milost ospravedlnění
vnější znamení uskutečněné slovem a aplikací elementu
První zmiňuje počet 7   -  Petr z Poitiers (+ 1170).
LG 11  -  analogie mezi životem přirozeným a nadpřirozeným  -  7 svátostí.

k) Svátostiny
samostatné obřady nebo doprovodné rity svátostí  -  jedná se o modlitbu církve (přímluvnou, žehnací) vázanou na smyslově vnímatelné znamení. Modlitba v určitých situacích, požehnání – osob, míst, předmětů (kultu nebo denní potřeby) apod.

Žádné komentáře:

Okomentovat