Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

4. Jak se formovalo christologické dogma v době pobiblické?

Ranná církev rychle vstoupila do řecko-římského světa. Setkání s filozofickými a především duchovními směry této pluralitní společnosti dále tříbilo křesťanský pohled na Krista. Objevují se mylné interpretace tzv. bludy a právě v boji s nimi vyzrává odpověď na naši základní otázku: Kdo je tento Ježíš Nazaretský?
Vše se točí v podstatě kolem tří otázek:
1. otázka pravého božství Slova - Logu, které k nám přichází jako člověk v Ježíši z Nazareta.
2. otázka plné a celistvé lidské přirozenosti Ježíše Krista, která není myslitelná bez skutečného těla a lidské duše.
3. nakonec je to nesnadná otázka spojení dvou přirozeností božské a lidské v osobě Slova - Logu.
Mezi prvními střety bylo setkání s gnozí v prvním a ve druhém století. V kostce: gnostici tvrdili, že je třeba získat zvláštní poznání, osvobodit se od těla, které člověka zatěžuje, probudit v sobě božskou jiskru a tak dospět k samovykoupení. Ve druhém století to byl dokétismus, který tvrdil, že Slovo se nestalo tělem skutečně a definitivně. Ježíš měl údajně zdánlivé tělo (dokein = zdát se). Bludaři nechtěli vyznávat, „že Pán nosí tělo.“ Podle nich na kříži trpěl Pán pouze zdánlivě. Gnostici rozdělovali Krista dualisticky na dvě různé bytosti - Ježíše, syna Marie a Josefa a duchovního Krista, který na Ježíše sestoupil později. Proti gnozi vystupovali především sv.Ignác Antiochijský a sv. Irenej.
Hlavní teologické spory nastaly ve 4.století. Protagonisté těchto sporů většinou náleželi ke dvěma různým teologickým školám. Byly to východní školy - alexandrijská a antiochijská. Když pochopíme hlavní ideje těchto škol, pochopíme snadno bludy a rozvoj christologického dogmatu v prvních stoletích. Škola alexandrijská (Klement Alexandrijský, Origenes, Atanáš) zdůrazňovala v christologii model Logos - sarx (Slovo - tělo). To znamená, že věnovali zvýšenou pozornost jednotě Božské osoby na úkor celistvosti a samostatnosti lidství přijatého Božským Slovem. Všímali si více božství Ježíše Krista, lidství vnímali jako druhotné. Druhá škola upřednostňovala model Logos - anthropos (Slovo - člověk), v kterém byla naopak zdůrazněna celistvost lidské přirozenosti a její zřetelné oddělení od božské přirozenosti. Tato škola nevěnovala vždy náležitou pozornost jednotě boholidského subjektu. Pojmy: Osobou nazýváme samostatnou rozumovou jednotku. Přirozenost je způsob a kvalita jejího vnějšího projevu.
Hlavními christologickými otázkami čtvrtého století byly božství Kristovo a plnost jeho lidství. Hlavním výchozím bodem je verš z Janova evangelia 1, 14 „slovo se stalo tělem.“ Kolem roku 318 přišel Arius, kněz v Alexandrii s učením, že logos není pravý Bůh, není rovný otci. Učil, že Logos je stvořen Otcem z ničeho jako první a nejvyšší stvoření. Arius získal brzy mnoho stoupenců, proto byl svolán v roce 325 první všeobecný koncil. Konal se v Nikai. Tento koncil vyznal, že Syn je „pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty /homousios/ s Otcem, a tak zavrhl arianismus. V následujících polemikách byl zastáncem nicejského učení sv. Atanáš. Jaho hlavní argument proti ariánům byl soteriologický. Spása je účast na božském životě, tedy spása skrze Krista není možná, pokud není Logos božský.
Dalším bludným učením čtvrtého století se stal apollinarismus, pojmenovaný podle biskupa v Lakodikei kolem roku 360. Ten tvrdil, že Logos je sice božský, ale že v Kristu zcela nahrazuje lidskou duši. Kristovo lidství, takto podřízené Logu, postrádalo pak svůj vlastní aktivní princip. Toto učení zavrhl první koncil v Konstantinopoli roku 381.
V 5. století nastala diskuse o používání pojmu Rodička Boží, jako titulu pro Pannu Marii. Antiochijský teolog Nestorius doporučil místo něho používat titul Rodička Krista. I když se  výrok týká Panny Marie, skrývá otázku, která je christologická a týká se jednoty Krista nebo-li spojení obou přirozeností v Kristu. Nestorius se obával formulací, které by znamenaly smíšení obou přirozeností, proto striktně odděloval obě přirozenosti. Držel se schématu Slovo - člověk. Proto byl svolán koncil v Efezu v roce 431. Tento koncil nevytvořil žádné nové vyznání ani christologickou formulaci. Jeho výsledky se omezily na odsouzení nestoriánství a potvrdily platnost titulu Rodička Boží. Po koncilu někteří stoupenci Nestoria rozvinuli jeho učení do extrémní podoby, když tvrdili, že v Kristu neexistuji jen dvě přirozenosti, ale dokonce dvě osoby.
V polovině 5. století vystoupil Eutyches, představitel mnichů v Konstantinopoli a odmítl formulaci o spojení dvou přirozeností v Kristu. Místo toho učil o jedné přirozenosti v Kristu - moné fýzis. Podle něj dvě přirozenosti existují před vtělením, po vtělení Božího Slova existuje pouze jedna jediná přirozenost. Lidská přirozenost je zcela pohlcena přirozeností Slova. Sledoval alexandrijský model Slovo - tělo. Našel podporu u císaře i když se proti němu postavil patriarcha Flavián a papež Lev Veliký, který napsal významný dogmatický dopis Tomus ad Flavianum. Určitým dovršením hledání odpovědi na christologickou otázku a  završením sporů kolem monofyzitismu byl koncil v Chalcedonu roku 451. Zde bylo zavrženo Eutychovo učení a byla potvrzena platnost nicejského vyznání a platnost listu Lva Flaviánovi. Krédo, které na tomto koncilu bylo schváleno se stalo klasickou formulí christologické nauky.
Následujíce svaté otce, učíme všichni jasně, že je nutno vyznávat:
Jeden a týž Syn, náš Pán Ježíš Kristus, je dokonalý pokud, jde o božství a týž je dokonalý, pokud jde o lidství,
pravý Bůh a pravý člověk, s duchovou duší a s tělem,
téže podstaty s Otcem i podle božství, téže podstaty s námi podle lidství, ve všem nám rovný, kromě hříchu
před veškerou věčností z Otce v posledních dnech však zrozen podle božství, v posledních dnech však pro nás a pro naši spásu zrozen z Marie, Panny a Boží Matky, podle lidství.
Učíme uznávat jednoho a téhož Krista, jednorozeného syna a pána ve dvou přirozenostech, nesmíšeně, bez proměny, nerozděleně , nerozlučně.
Koncil nebyl plně přijat, teologové se ptali jak je možné si představovat součinnost dvou přirozeností, dvou vůlí a dvou činností? Z toho vznikl blud monotheletismu, který tvrdil, že v Kristu byla jen jedna božská vůle. Tento spor ukončil třetí koncil v Konstantinopoli roku 680. Cituje Chalcedon, učí o přítomnosti dvou vůlí a dvou volních činnostech v Kristu a zmiňuje se o podřízenosti jeho lidské vůle božské vůli. Tak se v podstatě završuje vývoj církevní nauky o Ježíšově osobě.
Kdo tedy byl Ježíš Kristus? Definice přijatá r. 451 na koncilu v Chalcedonu to v podstatě vyjadřuje: Ježíš Kristus byl Bůh i člověk. Ovšem tento fakt se snadno vysloví, avšak obtížně vysvětlí, jak to ostatně dokazují staletí věroučných sporů o tom, jakým způsobem se vlastně pojí božství a lidství v Ježíši Kristu.
Klíčem k osvojení si řečeného je uvědomění si rozdílu mezi osobou a přirozeností. Zhruba se dá říci toto: Druhá božská osoba je stejné a téže přirozenosti jako Otec a Duch svatý, avšak v Ježíši Kristu má ještě druhou přirozenost - lidskou, a to s tělem i duší. Lidství a božství nejsou promíšeny, uchovávají si své vlastnosti, obojí však nese a ovládá nestvořená Osoba věčného Syna.
Když hovoříme o různých věcech, co jsou (kámen, strom, člověk), poukazujeme na jejich přirozenost jako na zdroj jednolité vymezené činnosti, anebo zachování dané věci. Můžeme analyzovat každou z přirozeností, např. lidskou, a stanovit, že je tělesnou a duševní zároveň. Podobně můžeme hovořit o přirozenosti Boží, že je nekonečně dokonalá, nezměnitelná.
Když tedy určujeme, co daná věc je (že je to strom, kámen, člověk), hovoříme o její přirozenosti. Tak o Kristovi hovoříme, že je Bohem a člověkem, čili že má dvě přirozenosti: božskou a lidskou.
Osobou nazýváme samostatnou rozumovou jednotku. Odtud: konkrétní strom - jednotka vlastnící přirozenost stromu - není osobou. Jednotka lidské přirozenosti (konkrétní člověk) však osobou je. Když používáme ve vztahu mezi jednotkami rozumové přirozenosti název "osoba", poukazujeme na faktický rozdíl mezi těmito jednotkami. Činnost, reakce rozumové přirozenosti, je motivována uvědomělostí a svobodou, které nenacházíme ve světě nerozumných bytostí, v němž panuje nutnost a přirozenost. Proto pouze tyto nazýváme osobami.
Na základě pozorování nás samých jsme náchylní usuzovat, že každá osoba má jednu přirozenost a každá rozumová bytost je jednou osobou. V Bohu ovšem je jedna božská přirozenost, kterou mají v plnosti všechny tři rozdílné osoby. Avšak Kristus je současně Bohem i člověkem, ale je pouze jedinou osobou. Druhou osobou Nejsvětější Trojice, Synem Božím.
K lepšímu pochopení tohoto problému si můžeme vypomoci touto vzdálenou analogií: železnou kuličku vložíme do silného elektromagnetického pole. Co se stane? Kulička, která dosud měla jen jedinou přirozenost - přirozenost železa, získala navíc druhou přirozenost - přirozenost magnetu. Obě přirozenosti - přirozenost železa i přirozenost magnetu, jsou v kuličce nesmíšeny, plně a cele a navzájem se nikterak neomezují. Na otázku: "Co je to?" odpovíme: "Kulička". Ale na otázku: "Čím je tato kulička?" - máme dvě odpovědi: "Železem" (a skrze přirozenost železa m;že konat vše, co náleží železu) a "magnetem" (touto přirozeností může konat vše jako magnet). Obě přirozenosti se nalézají v jediné přirozenosti se vším, co k jejich přirozenosti patří. Kulička je železem i magnetem současně.
Protože náš Pán Ježíš Kristus - a výlučně On - měl dvě přirozenosti, mohl dát otázku: "Čím jsi?" - dvě odpovědi. Přirozenost totiž rozhoduje o tom, čím osoba je. Měl tedy dva principy, možno říci dva prameny činnosti. Jednou přirozeností mohl konat všechno božské, např. číst v lidských srdcích, vzkřísit Lazara, druhou mohl dělat všechno jako člověk: narodit se z matky, trpět i zemřít. (Pamatujeme, že smrt pro nikoho z nás neznamená zničení, ale rozluku těla i duše, kterou ukončí poslední soud. Na Kalvárii se tělo, které patřilo Bohu synovi, oddělilo od duše, která byla též jeho duší. Tak tedy na kříži skutečně umřel Bůh Syn).
Avšak ať už dělal věci božské nebo lidské, dělal je jako osoba. Skutky koná vždy osoba, ne přirozenost, a Kristus byl pouze jednou osobou - osobou božskou. Tedy všechno co konal - i ty nejposlednější skutky v lidské přirozenosti, byly skutky druhé božské osoby sv. Trojice. Jeho lidská přirozenost byla v plnosti lidskou, ale ten, co v ní hovořil "já", nebyl člověkem, ale Bohem.

Žádné komentáře:

Okomentovat