Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

2. Biřmování, svátost potvrzení života ve víře.

a) Pojetí a definice

Biřmování je svátost odlišná od křtu. Se křtem souvisí a vytváří určitou jednotu, ale je tu odlišnost. Odlišnost spočívá v obřadu – biřmování – vložení rukou, pomazání, ale také v obsahu svátosti. Biřmování dále rozvíjí křest – uděluje Ducha svatého. (Sk 8,18; 19,6) – odlišnost od křtu.

b) Původ svátosti biřmování

Ježíš je Pomazaný Duchem svatým – Mesiáš. Křesťané jsou také „pomazaní“ Duchem svatým a označeni jeho pečetí (sfragis) (2 Kor 1,21s; Ef 4,30; 1Jan 2,20.27).
Původ rituální – křest (obřad) byl od počátku doprovázen obřady, které naznačovaly a rozvíjely působení Ducha svatého – vkládání rukou, pomazání, zpečetění. Text, který ukazuje samostatnost udělení Ducha sv. je (Sk 8,14-17 a Sk 19,1-7) – návaznost vkládání rukou na křtu vodou. Lukáš rozvíjí v evangeliu a ve Sk téma Ducha svatého. Jakoby 50 dní od vzkříšení k Letnicím dávalo předpoklad pro uskutečnění křesťanské iniciace dvěma rity – mezi sebou spojenými, ale zároveň oddělenými, ne úplně identickými.
Detailní popis obřadu máme z konce II. a počátku III. století od sv. Hippolita a Tertuliána: - Traditio apostolica 21, 130 – 136.
Tertulián:  omytí vodou, pomazání křižmem, vkládání rukou. Prostě je dostatečně dosvědčena existence viditelného znamení odděleného od křtu.

c)  Otázka specifické milosti biřmování

Tertulián – spolu se vkládáním rukou je svolávána síla Ducha svatého, efektem křtu i vkládání rukou je jedno: dar Božího života.

Cyprián – rozlišuje při křesťanské iniciaci tři různé „svátosti“: křest vodou, křest duchovní neboli biřmování a svátost eucharistie.

Cyril Jeruzalémský – jasně odlišuje křest a biřmování.

Ambrož – vidí ve křtu počátek a ve zpečetění Duchem dovršení iniciace. Duch je vylit a dává svých 7 darů.

Augustin – mimo pomazání u křtu rozlišuje vkládání rukou biskupa a poznačení na čele, které sdělují Ducha svatého a dovršují křest.

Izidor ze Sevily – spojení křtu a biřmování a zároveň oddělené specifikum biřmování (560 – 633).

Jan Damašský (východ) (650 – 750) – až do konce patristiky přetrvává vědomí jednoty křesťanské iniciace. Dvě svátosti se začínají rozlišovat až tehdy, když se oddělují časově. Jak k tomu došlo?
1) Klinici – pokřtění na smrtelném lůžku, pokud se uzdravili, museli jít k biskupovi pro vložení rukou a pomazání.
2) Růst venkovských církví – věřící pokřtění knězem museli jít k biskupovi k potvrzení – konfirmaci křtu – k biřmování.
3) Pokud bylo mnoho křtěnců na Velikonoce – biřmovali i kněží – vyjasnilo se, o co jde, že jen zastupují biskupa.
4) Praxe křtu dětí – odložení biřmování do dospělosti. Na východě zůstala zachována jednota – jsou tam biřmovány i děti.

Na západě se objevilo pojetí, že biskup je řádný udělovatel biřmování. Došlo k přehození pořadí svátostí – místo křest, biřmování, eucharistie, máme křest, svátost pokání, eucharistie, biřmování. Od XII. století byla svátostnost biřmování zcela vyjasněna.

Petr Lombardský – udělovatelem je biskup, biřmování není možné opakovat, přichází specifická milost. Biřmování je augmentum –rozmnožení křestní milosti. Křest není nekompletní, přesto biřmování přináší křesťanskou plnost – PRO PRAXI.

Bonaventura – biřmovanec – bojovník a vyznavač víry.

Tomáš Akvinský – analogie lidského života – narození – růst – zralost (dospělost).
Biřmování předpokládá křest. Biřmovanec může bojovat proti nepřátelům víry a plně se účastnit života církve. Podle Tomáše Kristus před Velikonoci neustanovil biřmování výslovně, ale prostřednictvím příslibu Ducha svatého.

Žádné komentáře:

Okomentovat