Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

1.Úvod do dogmatické teologie.

Teologie v kontextu křesťanské víry – vyznávání a praxe. Teologie jako věda. Dogmatická teologie, definice, struktura vnější, vnitřní.
1.1. Teologie v kontextu křesťanské víry – vyznávání a praxe.
Na jedné straně je teologie jednou z činností, které se dějí v církvi. Na druhé straně nás bude zajímat, nakolik je teologie vědou. Graficky bychom teologii mohli zobrazit jako průnik dvou množin: církve a vědy. Teologie patří do církve, a zároveň svým uspořádáním a metodikou patří mezi vědy. Je zřejmé, že teologie je věda velmi specifická, protože počítá s vírou.
Dogmatická teologie bývá nazývána starším slovem věrouka. Uchyluji  se k němu, protože jde v jistém slova smyslu o výstižný termín. Skládá se ze slov víra a nauka. O víru skutečně v teologii jde, i když se někdy s nadsázkou říká, že studium teologie může člověka o víru připravit. Víra je zcela jistě prvním východiskem každého uceleného a formulovaného uvažování a mluvení o Bohu.
O něm víme nejvíce z toho, co nám On sám o sobě zjevil. Analogie mezilidských vztahů. Druhého poznáme tehdy, když se nám on sám otevře. Proto, když mluvíme o předmětu teologie, musíme být opatrní. Boha nemůžeme rozpitvat a vložit pod mikroskop. Bůh je transcendentní – přesažný. Bůh je semper aliud, semper maior, vždy jiný, vždy větší. Teologie v křesťanském slova smyslu je poznáváním Osoby a jejího díla, proto musí být pokorná. Ta Osoba, kterou se teologie zabývá, je totiž nekonečná. Dělat teologii bez víry je proto nemožné. Teologie je věda, jak uvidíme za chvíli, ale je vždy nesená vírou, je to v tomto smyslu „věro-ukou.“ Bez víry je možné dělat srovnávací vědu náboženskou, religionistiku, ale ne teologii. Materiální předmět teologie i religionistiky je sice stejný – Bůh a jeho zjevení v dějinách, ale formální předmět, tedy přístup k problematice je různý. Proto teologie a religionistika jsou dvě vědy fundamentálně odlišné.
Většina z velkých křesťanských teologů byla lidmi svatého života. Teologii a tím spíš dogmatickou teologii není možné dělat pouze zvenčí. Velcí teologové niterně vstupovali do Tajemství, o kterém psali a učili. Dobrá teologie se týká rozumu i srdce. Teologie má přivádět ke kontemplaci. Stejným způsobem chceme kráčet i my. Nemělo by zde jít jen o vědomosti, jejichž úroveň ověříme při zkoušce, mělo by jít i o náš vztah k Bohu. Na druhou stranu bych nechtěl, aby naše přednášky měly formu kázání, protože jsme na akademické půdě. Ten niterný krok je na každém z nás.
Jaké je místo teologie v církvi? Teologie se týká vlastně všech oblastí života církve. Souvisí s životem církve, s liturgií (lex orandi, lex credendi) a s evangelizační praxí. V užším slova smyslu teologie souvisí s hlásáním Božího Slova. Pán Ježíš řekl: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal  (Mt 28,19-20).“ Zpočátku se skutečně teologie rozvíjela v rámci liturgie a katecheze. Nebyla původně samostatnou, „akademickou“ disciplínou. Velcí teologové prvních staletí – církevní otcové, položili základy teologie jakoby mimochodem, protože reagovali na potřeby církevní praxe. Kázali, vyučovali své věřící a odpovídali na různé kontroverzní otázky, oponovali nesprávným názorům a tak vznikala první teologická díla. Teologie skutečně vyrostla ze života církve.
Vraťme se znovu ke kontextu. Teologie souvisí s hlásáním Božího Slova. V NZ najdeme výrazy jako vyznávat, svědčit, hlásat, kázat a už zmíněný výraz učit. Význam je odstíněný kolísá mezi subjektivním a objektivním. Výraz učit nejvíce souvisí s teologií. Z konkrétních faktů dějin spásy se vyvozují závěry - pravdy víry a ty se pořádají do určitého systému. Teologie musí odhlédnout od subjektivních prožitků. Má naukovou podobu, která je systematická, přehledná. Každé tvrzení je zdůvodněno. Nesmí zde být nic absurdní, zmatené, chaotické. Teologie se nesmí stát povídáním o ničem. Nesmí se nikdy vytratit myšlenková čistota a přehlednost.
Na jiném základě ještě jednou zopakuji a upřesním to, co už jsem řekl. Slovo „víra“ má dvojí zabarvení. Pomůže nám latina, která je výstižnější. Dvě latinské formulace vystihují dva aspekty víry. Víra je aktem osobního vztahu člověka s Bohem, víra je důvěrou: fides qua creditur, „víra, kterou se věří“ – je osobním vztahem, který je odlišný od pouze chladně rozumového přístupu. Víra není souborem mrtvých PRAVD, přehazovaných vědeckým přístupem jako seno vidlemi. Víra musí být žitá. Ve víře se jedná o to, Komu věřím.
Toto tvrzení ovšem nevylučuje, že víra se stává předmětem reflexe, při které pomáhají vědecké metody. Víra má tedy určitý obsah, předmět: fides quae creditur, „víra, která se věří“. Obsah, toho, v co věřím. Ve víře se jedná také o to, v co věřím. Křesťanská víra není pojímána jako vyjádření iracionální zkušenosti, které je mimo rozumový přístup ke světu. Víra není ani spontánní subjektivní náboženskou extází. Víra není iracionální. Víra má obsah. Zde má své místo teologie, protože právě ona obsah víry formuluje, promýšlí a vysvětluje.

Žádné komentáře:

Okomentovat