Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

ČARODĚJNICTVÍ, Hony na čarodějnice

Hony na čarodějnice
Vesnické čáry, magie, kacířství a satanismus zrodily viru v čarodějnice. Jedním z nejzrůdnějších činů připisovaných čarodějnicím bylo vykrádání hrobů. Čarodějnice údajně měly používat lidské ostatky k výrobě mastí a nápojů pro magické úkony.

Během asi 250 let, počínaje polovinou 15.století, bylo po celé Evropě posláno na smrt pro čaro¬dějnictví odhadem 150 000 až 200 000 lidí. Někteří z nich byli zaživa upáleni na hranici, někteří byli oběšeni a jiní byli nejprve oběšeni a poté upáleni. Dobrá pověst a postavení přitom skýtaly malou ochranu. Paní Rebekka Lempová byla roku 1590 jednou z 32 vážených žen, upálených jako čaro¬dějnice v městečku Nórdlingen v jihozápadním Německu. Tento trest postihoval mnohem mé¬ně muže, roku 1628 byl však na základě smyš¬lených obvinění se sumírovaných politickými odpůrci popraven bamberský purkmistr.

Kořenem hysterických honů na čarodějnice byla představa čarodějnictví, jež vznikla smísením vesnických čar, vysoké magie, kacířství a uctívání ďábla. Každá společnost věřila, že li¬doví kouzelníci dokážou za pomoci okultních nauk uškodit, nebo prospět. Bílá magie -kombinace psychologie a farmakologie - do¬kázala chránit lidi, úrodu i dobytek, zajistit plodnost, objevit milence a dostat je pod svůj vliv, nalézt pohřešované osoby, předměty i ztracený poklad a čelit magii černé. Černá magie, neboli maleficium, mohla přivodit nemoc a smrt, vyvolávat bouře či nálety hmyzu a zničit tak úrodu. Konzervativní příslušníci kléru považovali první „vědce", jako byli Jindřich Cornelius Agrippa v Německu nebo Roger Bacon a John Dee v Anglii, za stoupence vysoké magie, pomocí níž bylo možné přimět démony k službě smrtelníkům. Každý křesťan, který se protivil některému z klíčových názorů církve, mohl být obratem ob¬viněn ze zločinů jako kacířství, vražda, přinášení dětských obětí, kaniba¬lismus a sexuální úchylky. Nepatrná menšina lidí skutečně uctívala křes¬ťanského ďábla, jehož význam v pozdním středověku rychle stoupal, a v 16. století se diabolismus stal nedílnou součástí představ o čarodějni¬cích.

Smlouvy s ďáblem Od 13. století duchovní jako Tomáš Akvinský a Albert Veliký popírali, že by existoval svět magie, stojící mimo to, co je přirozené a nadpřirozené, a církev prohlásila, že jakékoli užívání magie bez církevního souhlasu musí být dílem ďáblovým. Desítky tisíc starých žen i dalších lidí, provozujících venkovskou magii, byly po celé Evropě čím dál více považovány za nástroje ďábla, který se měl se svými vyznava¬či pravidelně scházet a poskytovat jim pomocníky v podobě démonů.

Způsoby, jak se církev s touto hrozbou vypořádávala, se v Evropě liši¬ly místo od místa. Lehké tresty církevních soudů či mírné pokuty svět¬ských úřadů s rostoucí hysterií na sklonku 15.století ustupovaly přísněj¬ším trestům. V částech Francie, v Německu a Skotsku byla údajná smlou¬va s ďáblem považována za nejvyšší stupeň kacířství — katolíci ji chápali ja¬ko odmítnutí křtu; kalvinisté jako výsměch smlouvě s Bohem. Trestem bylo upálení na hranici. Jinde, například v Anglii či v Dánsku, se důraz kladl na výsledek maleficia. Tento hrdelní zločin se podle zvykového prá¬va trestal oběšením.

Politická elita měla na zřeteli, aby odpovědnost za neblahé jevy mezi lidmi nepadla na stát ani na církev, a ďábel a jeho následovníci jí nabízeli vhodné řešení. Některé lidi bylo možno obvinit zvlášť snadno: staré a nemocné, vdovy a staré panny. Nezanedbatelnou roli v mnoha případech pronásledování hrála i nenávist k ženám a zřetelná potřeba mít je pod kontrolou.

Státní dohled V některých situacích vedla lidi k tomu, aby někoho obvinili z čarodějnictví, kupříkladu touha po majetku či politická ctižádost. Pro manžely to byl způsob, jak se zbavit manželky, děti obviňovaly rodiče. Těmto způsobům učinilo přítrž obsazení Německa Švédy ve třicátých letech 17. století a obsazení Skotska Angličany o dvacet let po¬zději. Sotva se však jednotky stáhly, vše začalo nanovo.

Hony na čarodějnice v podstatě skončily koncem 17. století —jedna z posledních  velkých  horeček  vypukla  při   amerických  procesech v Salemu v nynějším státě Massachusetts v letech 1692 a 1693. S rozmachem racionálních a vědeckých vysvětlení přestali vzdělaní lidé na čarodějnice věřit a to se odráželo i ve verdiktech soudců. Čarodějnictví pře¬stalo být zločinem. Silné vlády a výkonný státní aparát už nepotřebovaly udržovat lidi pod kontrolou za pomoci obětních beránků, a obavy z žen a chátry ustoupily. Víra v magii spojená s různými pověrami začala být do¬ménou nevědomých venkovanů a přestala být považována za satanismus.  Novopohanské čarodějnice, jejichž počty jsou od padesátých let toho¬to století na vzestupu,  nemají se středověkou představou o čaroděj¬nicích    nic    společného.    Nevěří v ďábla a ani se nevzdávají ortodox¬ních náboženství, ale považují se za léčitelky a osoby pracující ve pro¬spěch lidského společenství - Čarodějnictví

Lidé věřili, že čarodějnice se scházejí na sabatech, které jsou místem obscénností, hýření a uctívání ďábla. Sabatu v podání španělského malíře Goyi (nahoře) vévodí satanská postava, zpola člověk, zpola kozel. (Vpravo nahoře) Typickým trestem za čarodějnictví bylo upálení na hranici. (Vlevo dole) Dřevoryt z 15. století zobrazuje čarodějnici v objetí s ďáblem. Čarodějnictví přestalo být obyčejnými čáry a venkovskou magií a začalo být spojováno s ďáblem, teprve když církev vystupňovala pronásle¬dování kacířů.

Znaky čarodějnického umění
Kočka a ropucha jsou dvě z řady zvířat, považovaných za ďábelské pomocníky — démony, které ďábel věnoval čarodějnici a kteří vykonávali její příkazy.

Ďábelští pomocníci byli dé¬moni nižšího řádu, které ča¬rodějnicím k jejich kouskům propůjčoval ďábel. Obvykle na sebe brali podobu koček, psů, ropuch, sov nebo myší, někdy i fretek či krtků, nikdy však holubic ani bílých jehňátek. Elizabeth Clarková, první oběť proslulého bijce čaroděj¬nic Matthewa Hopkinse (kte¬rý zemřel roku 1647), se přiznala, že vlastní Holta, bílé kotě, tlustého bez¬nohého kokršpaněla Jamaru, ohaře s volskou hlavou jménem Ocťáček, černého králíka jmé¬nem Sac-and-Sugar a tchoře Newese.

Ďábelští pomocníci v kočičí podobě bývali v Anglii často označováni jménem Pyewackett, které pocházelo již z období renesance. Ďábelští pomocníci mohli měnit podobu podle potřeby. Byla-li před nimi jejich paní zamčena v nepří¬stupném pokoji, velcí pomocníci se proměnili v nepatrný hmyz a tak se dostali ke zvláštní bra¬davce - čarodějnickému znaménku - z níž vy¬sávali krev.

Objev tohoto znaménka byl klíčovým dů¬kazem pro usvědčení obviněné čarodějnice. Říkalo se mu také ďáblovo znaménko, protože to byl údajně způsob, jímž si Satan označil své následovníky. Podezřelá byla jakákoli bulka, deformace či depigmentace — kousnutí od blechy, jizva, bradavice, mateřské znaménko. Ve Španělsku mělo být znaménko u levého oka, v Anglii na prstu a ve střední Evropě mělo být, zejména u žen, skryto v intimních partiích těla, které tak byly podrobeny všetečným pro¬hlídkám.

Horliví lovci čarodějnic prohlíželi těla obvi¬něných a znaménka zkoušeli tak, že do nich vpichovali dlouhý špendlík. Nepřítomnost bo¬lesti či tryskající krve potvrzovala spojenectví vyšetřovaného se Satanem. V této metodě nad jiné vynikal Matthew Hopkins, jemuž se ve spolupráci s Johnem Stearnem a čtyřmi po¬mocníky v letech 1645 až 1646 podařilo od¬halit alespoň 230 obětí. Pravděpodobně použí¬val výsuvných jehel, o nichž píše ve svém Cautio Criminalis Friedrich von Spee a které měly pronikat do kůže jen naoko, protože špička jehly vklouzla zpět do rukojeti.

Čarodějnické Sabaty  

Sabaty byly údajně pečlivě or¬ganizovaná setkání čaroděj¬nic s ďáblem, jemuž se tu čarodějnice klaněly. Zároveň se tu školily ve zlu a oddávaly se zvrh¬lým choutkám. Představa těchto setkání se stala součástí čarodějnických projevů poměrně pozdě a jejich význam vzrostl teprve na sklonku 16. století.

Tajné skupinky lidí se jistě scházely na osamělých místech, do popisu sabatů se však z velké části promítají obavy vrchnosti. K účasti na sabatech se přiznaly tisíce žen, které tou dobou zjev¬ně spaly v posteli. Tato doznání na nich byla vynucena mučením či vymámena pod vlivem alko¬holu, drog či nedostatku spánku. Některé z nich toužily po slávě, jiné zaměňovaly své představy a strachy s realitou, další se chtě¬ly pomstít sousedům. Žena obvi¬něná z čarodějnictví bývala do¬nucena označit spoluúčastníky.

Představy o tom, co se na sa¬batech dělo, jsou značně různo¬rodé, i když v základních rysech se shodují. Čarodějnice se schá¬zely k sabatům po setmění a ces¬tovaly mnohdy nezvyklými prostředky, například na košťatech či na hřbetech démonů. Někdy si jako doprovod braly děti. Potvrzovaly tu svou oddanost ďáblovi, vydávaly mu počet ze svých zlých skutků a přijímaly od něj radu, pochvalu či napo¬menutí. Pak hodovaly, tančily a oddávaly se nejrůznějším oplzlostem. Velký lovec čarodějnic, Francouz Pierre de Lancre, na počátku 17. století zaznamenal vel¬ké množství orgiastických praktik, provozova¬ných v Baskicku.

Baskické čarodějnice sály dětskou krev, zneucťovaly hroby a pojídaly mrtvoly. Německé čarodějnice měly v oblibě lidské výkaly. V ji¬ných krajích se vyznačovaly svatokrádežemi a rouhačstvím, k nimž patřilo zejména znesvěcování hostie na všechny představitelné způso¬by. Ve Skotsku — snad jako reakce na přísný presbyteriánský život — byly tyto slavnosti a je¬jich nevázaná zábava věrným odrazem normál¬ních lidových veselíc. V Anglii bylo roku 1612 při takových rozpustilých oslavách (Malking Tower) „množství jídla včetně masa, másla, sýra, chleba a vína". Jiný autor na sklonku stole¬tí zdůrazňoval hojnost vína, piva, polévky a masa. Švédské čarodějnice milovaly mléko, ovesnou kaši a sladké bílé pečivo.

Sabaty se prý konaly pravidelně 31. října (Dušičky), 30. dubna (Čarodějnice neboli Valpuržina noc) a v den čtyř pohanských svát¬ků, které křesťanství přijalo za své: 2. února na Hromnice, o svatojánské nocí 23. června, na dožínky 1. srpna a 21. prosince na svatého Tomáše. Mohly však být i častější. Sestra Madeleine de Demandoix z Francie prohlašo¬vala, že od jejího „obrácení [k čarodějnictví] se koná sabat den co den". Počty účastníků ome¬zovala jen fantazie lovců čarodějnic. De Lancre mluví o 100 000 — většina doznání udává 50 nebo 100.

Žádné komentáře:

Okomentovat