Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Čarodějnice provozovatelky čarodějnictví, jehož chápání se od kultury ke kultuře liší.

ČARODĚJNICTVÍ


Čarodějnice provozovatelky čarodějnictví, jehož chápání se od kultury ke kultuře liší. Obecně se čarodějnice vyznají v kouzelnictví a magickém umění. Dokážou řídit síly dobra nebo zla pomocí amuletů, zaříkávadel a vyvoláváním duchů. Údajně mají nadpřirozené schopnosti, jako je neviditelnost, létání, proměna podoby, jasnovidectví, řízení počasí, zabíjení na dálku nebo léčení dotykem.


ČARODĚJNICTVÍ V BRITÁNII A AMERICKÝCH KOLONIÍCH:
Lovy na čarodějnice v Británii měly jiný průběh než evropská inkvizice a začaly mnohem později. V době čarodějnické hysterie se v Británii na čarodějnictví pohlíželo jako na zločin podle světského práva. Před rokem 1542 se čarodějnictví v Anglii pokládalo za kouzelnictví a trestalo se podle různých světských a náboženských zákonů vydávaných od roku 668. Čarodějnice většinou soudila církev a mírné tresty uděloval stát. Pokud byla z čarodějnictví a kouzelnictví obviněna šlechta, z obyčejného zločinu se mohla stát vlastizrada, navíc když se kouzelnictví použilo proti Koruně nebo k předpovídání politické budoucnosti. V roce 1542 vydal Jindřich VII. První zákon o čarodějnictví, podle kterého soudil a trestal čarodějnice stát. Podle tohoto zákona se vyvolávání duchů, předpovídání budoucnosti, negativní zaříkávání a očarování považovaly za těžké zločiny a trestaly se smrtí a ztrátou pozemků, poddaných, zboží a movitého majetku obviněného. Zachoval se pouze jeden spis ze zákonného procesu, kdy byl obžalovaný zproštěn viny. V roce 1547 Edward VI. zákon zrušil. Druhý zákon o čarodějnictví vyšel v roce 1563 za vlády Alžběty I. a byl z velké části výsledkem tlaku církve na stát. Tresty za čarodějnické zločiny se zvýšily: smrt za vraždu očarováním, rok vězení a pranýř za lehčí přestupky a zabavení majetku za opětovné usvědčení z předpovídání budoucnosti, pokusu o vraždu a nezákonná milostná zaříkávadla.
Ve Skotsku se objevil podobný zákon. Kolem 17. st. se konaly brutální lovy na čarodějnice a následně kruté mučení a upalování. Tento zákon zavedl Jakub VI. Vládce Anglie a Skotska. V roce 1603 byl alžbětinský zákon změněn na přísné nařízení požadujícím smrt oběšením za čarodějnictví. Trestem za předpovídání budoucnosti, poškození nebo zničení úrody či míchání nápojů lásky byl rok vězení. Tento zákon platil do roku 1736. Po tomto roce se stalo lovení čarodějnic výnosným povoláním a někteří lovci, jako např. Matthew Hopkins, jmenováním čarodějnic získával vysoké obnosy.
V Anglii se čarodějnice neupalovaly, ale věšeli. To se týkalo zejména Černých čarodějnic. Bílé čarodějnice, jako byly moudré ženy, vykladači budoucnosti, žalovaly církevní soudy, protože někteří duchovní se také zabývali bílým čarodějnictvím. Va nglii platilo, že černé čarodějnice jsou nebezpečnější než bílé a taky by měli být krutěji potrestáni.
Čarodějnictví se v Americe objevilo až roku 1640. Trestem byla bičování, vyhoštění, věšení nebo poprava.
Na počátku 18. st. se lovy na čarodějnice staly nežádoucími a změnily se názory na kacířství. V Americe byl odpor obyvatel tak velký k jednání soudů, že musel obnovit občanská práva odsouzeným osobám.
Učenci nevěřili že magie existuje a čarodějnictví se stalo nemoderní. Vlivným kritikem byl Francis Hutchinson, anglický duchovní, který se zabýval studiem čarodějnictví celý život.
V roce 1736 byl zrušen zákon o čarodějnictví z roku 1604 a nahrazen jiným, ve kterém už se za čarodějnictví a kouzelnictví netrestalo. Ale nový zákon trestal ty, kteří se vydávali za kouzelníky a vybíraly peníze za předpověď budoucnosti. V takových případech následoval trest – rok vězení. Čarodějnictví se přestalo pokládat za kacířství a vrátilo se ke kouzelnictví a magii. Obyvatelé hledali pomoc u lidových kouzelníku,léčitelů a bílých čarodějnic, avšak stále na ne pohlíželi jako na osoby spojené se samotným ďáblem.
Mezi nevzdělanými vesničany převládal odpor k čarodějnicím a v Evropě, Anglii a Spojených státech amerických se objevily skupiny, které podnikali útoky na osoby podezřelé z čarodějnictví. Vrchol bílého čarodějnictví propukl v 18. st. a 19.st. tehdy se začal v Americe šířit spiritualismus.
Církev a stát cítil odpor vůči čarodějnictví, které se vztahovalo zejména k ženám. Křesťanství považuje ženu za hříšnici a spojence ďábla, lhářku náchylnou ke zlým pověrám a intelektuálně na úrovni malých dětí. Odsouzené čarodějnice byli většinou neprovdané nebo vdovy. V té době neměli ženy žádná práva a nemohly rozhodovat o svém životě. Byly závislé na svých rodinách, mnoho žilo v chudobě a tak se stali snadným terčem pro obvinění z čarodějnictví.
Na jiných místech je čarodějnictví dědičné, jako například v Africe, jinde věří, že ho může zdědit pouze muž a jinde žena. Legendy z dalších zemí popisují ženy jako léčitele nebo naopak smrt samotnou. Později se prosti nim muži postavili a pozabíjeli všechny ženy a dospělé dívky a založili tajné spolky proti ženám. Tak získali nadvládu nad ženami.
Kladivo na čarodějnice ,,osudová kniha“, kde autoři zdůrazňují: ,,Jde o kacířství čarodějnic, nikoliv kouzelníků, ti nemají zvláštní význam. Je proto správnější nazývat toto kacířství nikoliv kacířstvím kouzelníků, ale převážně čarodějnic, aby název byl odvozen od silnějšího. Nechť je veleben Bůh, který dosud ochránil mužské pokolení od takové poskvrny! Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět. Proto nás tak vyzdvihl.“ Před vydáním této knihy existovala nevyřešená otázka: Mohou čarodějnice s pomocí ďábla ovlivňovat soudce? Odpověď autoři zařadilo do knihy: ,,Čarodějnice nemohou zničit všechny své nepřátele, neboť jim v tom zabraňuje anděl strážný.“
Tortura znamená mučení a stala se hrozbou pro čarodějnice. Z honů na čarodějnice se stala masová záležitost. Podezřelé čarodějnice mučily a v ukrutných bolestech jmenovaly své přátele a známé. Mučení bylo rozděleni do 4 stupňů, ale cíl byl jediný, dosáhnout přiznání. Pokud se obviněný přiznal, byl odveden do vězení a čekal na rozsudek. Ale v 16. a 17. st. nebyl tento postup často dodržován a oběti mučili až do posledního dechu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly zejména palečnice – desky opatřené hroty, které drtily palce, dále španělské boty nebo skřipce. Mučení se nesmělo opakovat a pokud obviněný přežil všechny 4 stupně měl být propuštěn, dále se nesměli mučit těhotné ženy a děti. Na tyto pravidla se většinou nedbalo a soudci takové přestupky přehlíželi.
Inkvizice je vyšetřování podle pravidel inkvizičního procesu. Samotná se spojila v souvislosti s údajným ohrožením církve kacíři.
Inkvizitoři nesdíleli s církví stejné názory, nejdále zašel inkvizitor Luis Páramo, který v roce 1598 prohlásil, že prvním inkvizitorem byl Bůh, protože vyhnal Adama a Evu, neboť neuposlechli jeho přikázání, a tím se také stali prvními kacíři. Pro dějiny inkvizice v období 14. -19. st. je typický soudní tribunál, řízeny dominikánskými a františkánskými mnichy, které od 16. stol. vystřídali jezuité. Při výslechu obviněné osoby dával inkviziční soud najevo, že když bude obviněný zapírat, čeká ho mučení, pokud však bude spolupracovat, může očekávat shovívavost. Jestliže se tyto snahy nesetkaly s požadovanou odpovědí, následovalo mučení a dále smrt. Rozsudek tohoto soudu byl konečný, nebylo možné odvolání a majetek odsouzeného propadl církvi. K nejvíznamňějším obětem (i dřívějším) inkvizice patřili Mistr Jan Hus, Johanka z Arku, řád templářů, Galileo Galilei, Giordano Bruno a další statisíce mučedníků.
Většina moderních historiků odhaduje, že bylo popraveno 150 000-200 000 obětí, z čehož 100 000 v Německu.
Procesy:

PROCESY:
Čarodějnice ze Salemu: Jeden z posledních případů čarodějnictví v Americe, kolem let 1642 – 1693. Čarodějnice pronásledovaly mladé dívky a jejich ,,hra s dětmi“ vedla k smrti mnoha nevinných lidí. Málokdo věřil, že by čarodějnictví v Salemu představovalo skutečnou hrozbu. Puritáni přijeli do vesnice Salem v roce 1626, panoval tam mír do roku 1692, začaly nepokoje. Puritáni věřili, že čarodějnice získávali moc od ďábla a očarování způsobuje nemoci i smrt. Rozšířili se zprávy, že Městečko Salem zničí čarodějnice. Byly vyzrazeny další jména a jejich majitelé obvinění z čarodějnictví byli uvězněni. Ve většině případech následovala smrt, ale roku 1693 zasedal soud. Přelíčení se konala vždy v městě, kde se narodil odsouzený. Z obviněných čarodějnic, které přežily, byly spouštěny obvinění a prodány do otroctví. Na pronásledování čarodějnic se pohlíželo jako na velké hříchy, za které se musí pykat. Puritánské duchovenstvo vyhlásilo 14. leden 1697 za úřední den pokání, půstu a veřejné omluvy. V roce 1703 byly popravení a usmrcení osvobozeni a rodiny obětí dokonce získali finanční odškodnění. Čarodějnická hysterie z roku 1692 přitahuje do Salemu a okolních měst každým rokem mnoho turistů. Na místech, kde byly uloženy oběti dnes stojí obytné domy a říká se,že v nich straší duchové zesnulých. Je možno navštívit dům hlavního soudce (The Witch House – Dům čarodějnic), ve kterém byli vyslýcháni obyvatele Salemu, a rozhodovali, zda budou obviněni. Původní vězení již neexistuje, ale ze žaláře se stalo museum. Čarodějnické příběhy jsou ztvárněny v představení, předváděné v Museu čarodějnictví v bývalém kostele. Každým rokem se na toto místo přijede podívat asi 140 000 turistů.
Denunciace označuje oznámení vyhlášení nebo výhružku. Používala se hlavně jako výraz pro udání čarodějnic. Většinou po ní následoval příjezd inkvizitora, zatčení, mučení a smrt. Udání znamenalo důkaz oddanosti víře a cti.
Smlouva s ďáblem stvrzovala službu jemu samotnému nebo některému z jeho démonů. Někdy byla stvrzována ústně, jindy písemně na bílý pergamen podepsána vlastní krví. Ve smlouvě stálo, že výměnou za duši splní ďábel člověku jakékoli přání. Takové smlouvy se běžně uzavíraly ve všech dobách ve všech kulturách. Když je při uctívání Boha zapotřebí sloužit Bohu a odevzdat mu svou duši, tak následovníci ďábla musí udělat totéž.

Žádné komentáře:

Okomentovat