Zde je databáze studijních materiálů. Do vyhledavače napiš co hledáš. Témata jsou řazena chronologicky (archiv). A enter;o)

Čarovné obřady

Měl-li mít čarovný prostředek žádoucí účinek, bylo nutné, aby si čarující při jeho užití, popřípadě i při jeho výrobě po¬čínal zcela určitým předepsaným způsobem; předepsaný způ¬sob jednání se nazývá obřad. Každý obřad, jejž čarodějník vykonává, není čarovný obřad. Je-li předepsáno, že čarodějník při čarování musí být tělesně čist, nelze pokládat koupel nebo mytí za čarovný obřad, protože tělesná čistota je přirozený ná¬sledek koupele a mytí. Nahrazuje-li se však koupel a mytí pou¬hým pokropením vodou, pak je to čarovný obřad, protože ně¬kolik kapek vody, jež dopadnou na hlavu čarujícího, nemohou přirozeným způsobem zbavit celé tělo nečistoty.
Na otázku, jaká je všeobecná příčina vzniku čarovných obřa¬dů, odpověděl jsem v úvodu (1).
I při pouhém odříkávání čarovného říkadla bylo nutné dbát zvláštních předpisů, mělo-li se docílit žádaného výsledku. Pře¬devším nebylo lhostejné, kdo odříkává čarovné říkadlo. Někte¬rá říkadla pro zahánění nemocí má říkat sám nemocný (2), jiná lékař (3). Některá říkadla pro dítě odříkává matka (4), jiná kdokoli cizí (5), ale říkadlo pro ulehčení porodu musí odříká¬vat odborný znalec čarodějnictví, předčitatel svatých knih (6). V Harrisově čarodějnickém papyru je předepsáno pouze u je¬diného říkadla, že pro kohokoli je má odříkat někdo, kdo vy¬niká nad něho bystrostí rozumu (7). Že ten, kdo odříkává ča¬rovné říkadlo nebo provádí jiné čáry, musí být cist, je jen několikrát zvlášť poznamenáno (8), protože to byl požadavek každému čarodějníku samozřejmý. Médiem při přivolávání bohů měl být chlapec (9); jen několikrát je zvláště vytčeno, že to má být chlapec čistý, jenž nechodil dosud s ženou (10). Uzlový amulet, jenž má ochránit novorozeně před všemi ne¬mocemi, musí být zhotoven od dvou sester matek, které za¬stupují bohyně Esetu a Nebthetu (11).
Tělesná čistota čarujícího byla asi předepsána všeobecně; příčina toho, že tak zřídka je její nutnost výslovně pozname¬nána, spočívá v tom, že písaři čarodějnických knih pokládali za zbytečné zaznamenávat věc tak samozřejmou.
Řidší jsou záznamy o místě, kde se má čarovné říkadlo od¬říkávat a kde se má čarovat. Říkadlo pro ulehčení porodu má předčitatel svatých knih odříkat nad dvěma cihlami, na nichž rodící žena sedí (12). Carující proti krokodýlům má stát na přídi lodi (13). Přivolávání bohů má se dít na čistém místě (14), na tmavém místě (15), ve skryté místnosti umyté ledko-vou vodou, která má dveře ve své východní stěně (16); při dotazování slunce má čarodějník stát na volném místě, aby se mohl dívat do vycházejícího slunce (17), při dotazování měsíce na střeše domu (18). Zřídka také bývá udán čas, kdy se má čarovat; že ranní ří¬kadlo má se říkat ráno (19) a večerní večer (20) je samozřej¬mé. V knize o draku Apopovi je udán čas, kdy se má obřad vy¬konávat několikrát (21). Některé amulety mají se na mumii za¬věšovat teprve v den pohřbu (22). Přípravy k přivolávání bohů a duchů svítilnou pomocí Reovou mají se konat ráno, při vý¬chodu slunce a přivolávání samo v poledne (23). Přivolávání bohů a duchů nádobou s olejem se má konat ve dne, až do sedmé hodiny (24). Dotazování slunce pomocí média se musí konat při východu slunce (25), dotazování měsíce při úplňku (26). Amulet, mající uzdravit podagristu, musí být zhotoven a nemocnému přivázán na nohu, když je měsíc v souhvězdí Lva (26a).
O způsobu, jak se mají čarovná říkadla odříkávat, nachází¬me jen dvě zmínky v návodu, jak přivolávat bohy svítilnou s pomocí Reovou. Přivolávači říkadlo se má říkat hlasem dů¬razným, donucovací říkadlo sykavě, ale hlasitě (27). Za to však velice často bývá poznamenáno, kolikrát má čarodějník ří¬kadlo opakovat. Ve starší době bývalo obvyklé říkadla říkat čtyřikrát (28), v době ptolemajské zpravidla sedmkrát (29), zřídka třikrát (30) nebo devětkrát (31).
K tomu je nutné poznamenat, že číslo sedm nenabylo snad svého významu v čarodějnictví teprve v ptolemajské době; setkáváme se s ním již v čarodějnických předpisech z konce 17. nebo počátku 16. století př. Kr. Tak např. amulet pro ochranu děcka se má skládat ze sedmi achátových a sedmi zlatých kuliček, navléknutých na sedm lněných nití, na něž se naváže sedm uzlů (32). V říkadle, které má zastrašit štíra, se praví, že sedm Reových dítek váže sedm uzlů na sedmi tka-nicích (33) a Esetu v čarovném říkadle pro vypuzení štířího jedu z těla bodnutého provází sedm štírů (33a). V říkadle, které se má odříkat při výrobě shora uvedeného amuletu pro ochranu děcka, děje se zmínka o mýtické události, jíž bylo účastno také 77 oslů (32), v říkadle proti krokodýlům se mluví o amuletech 77 bohů (34) a jiné říkadlo proti krokodýlům přičítá Chnumovi 77 očí a 77 uší (35).
Je-li předepsáno, aby čarující osoba byla čistá a aby čisté bylo místo, na němž se čaruje, je přirozené, že musí být čisté také všechny věci, jichž čarodějník při čarování užívá. Ve starších textech bývá jen podotknuto, že čarovná říkadla a ča¬rovné kresby, jichž se má užít jako amuletů, mají být psány a kresleny myrhovým inkoustem (36) a nový list papyru (36a). V textech z doby ptolemajské bývá často při vyjmenování předmětů potřebných k čárům o každém zvlášť poznamenáno, že musí být čistý (37). Protože hlína, na kterou šlápl nečistý člověk nebo nečisté zvíře je nečistá, modelují čarodějníci sošky k čárům potřebné z vosku (38); zaručený čistý vosk mohou dostat snáze než zaručeně čistou hlínu. Proto také čarodějník, jeho médium i ostatní předměty potřebné k čárům mají být od¬loučeny od země a staví se na nové cihly (39) nebo palmové listy (40).
Vůně kadidla je neustálým doprovodem boha; jí se prozra¬zuje přítomnost boha (41). Z této představy chybným logickým úsudkem vznikla představa, že vůní kadidla lze bohy a zářící duchy (tj. duchy spravedlivých zemřelých) přivábit. Mrtví (tj. duchové nespravedlivých zemřelých) utíkají před bohy a tedy utíkají také před vůní kadidla. Proto se náboženské obřady k poctě bohů počínají pálením kadidla (42); vykuřování kadi¬dlem je také součástí pohřebních obřadů (43) a obětí (44). Po dobytí města se vypuzují jeho poražení bozi a přivolávají se egyptští bozi vykuřováním kadidlem (45). Pálením kadidla při-volávají bohy také čarodějníci z doby ptolemajské (46). Vábí-li vůně bohy, zápach je zapuzuje; proto nemoci působené bohy a duchy se léčí tím, že se nemocný zakuřuje odpornými věcmi (47), a čarodějník z ptolemajské doby, chce-li, aby přivolaní bozi nebo duchové odešli, pálí v kotlíku opičí výkaly (48). Protože místo, které bozi opustili, se stává volným polem pro zlé duchy, lze zápachy zapuzujícími bohy připravit půdu pro zlé duchy; proto čarodějník přivolává zatracence pálením oslích výkalů ve svém kotlíku (49). V démotické čarodějnické knize londýnské a leidenské se udává ještě několik ingrediencí, jejichž pálením v kotlíku lze přivábit duchy živých i mrtvých, nebo jimiž lze donutit bohy k tomu, aby se dostavili k čaro¬dějníku a podrobili se jeho vůli (50). Myslím však, že jen v je¬diném případě lze najít logický vztah mezi touto ingrediencí a povahou ducha, kterého přivolává. Chce-li čarodějník přivo¬lat utopence, má pálit v kotlíku mořského kraba, obyvatele vody (51). Z téhož důvodu snad také zářícího ducha vábí puch páleného srdce hyeny nebo zajíce (52), jejichž sídlem byly hřbitovy na západním okraji pouště.
Nemůže nikoho překvapit, že přivolávání bohů a duchů sví¬tilnou nebo nádobou s olejem se má dít v tmavé odloučené místnosti (53). Tma a ticho usnadňují čarodějníku soustředit se, a nedostatek vjemů zesiluje intenzitu představ, takže se mohou změnit v halucinaci. Proto tma, ticho a osamělost budí v člo¬věku strach, proto ohni a zvuku, zvláště lidskému hlasu přičítá čarovnou moc zahánět zlé duchy. Zkušenost, že oheň a křik za¬hánějí dravé šelmy, zvyšují přesvědčivost této představy.
Tím jsou vyčerpány všeobecné předpisy, jimiž se čarodějník musel řídit, když vykonával své obřady. Kromě toho však ně¬které obřady měly své zvláštní složky, při nichž tomu, kdo je vykonával, bylo dbát zvláštních předpisů.
Již ve střední říši se setkáváme s čarovným obřadem, jehož účelem bylo připravit o život nepřítele nebo nepohodlného člověka (54). Čarodějník vytvořil voskovou sošku svého nepří¬tele a tak si opatřil náhradní tělo za jeho skutečné tělo. Tím, že na sošku napsal jeho jméno, dodal jí i část jeho ducha. Tak¬to čarodějník vytvořil druhou osobu svého nepřítele, jež byla úplně v jeho moci. Duch této druhé osoby byl nucen plnit ča¬rodějníkovy rozkazy; kdyby se snad vzpíral, mohl ho čaro¬dějník donutit k povolnosti tělesnými tresty tak, jako svého živého sluhu. Byl-li duch této druhé neživé bytosti součástí ducha živé bytosti, pak živý člověk sdílel duševní stavy neživé sošky; cítil-li duch neživé sošky bolest, cítil bolest i duch živého člověka, a člověk ten vykonával to, k čemu se odhodlal duch sošky. Korunou tohoto řetězu logicky chybných úsudků byla pak představa, že i tělo živého člověka je podrobeno týmž změnám, kterým je podrobeno náhradní tělo sošky, a nedějí-li se obě tyto změny současně, následuje jedna ponenáhlu po druhé. Náš čarodějník ze střední říše, maje takto tělo i ducha svého nepřítele ve své moci, jedná rázně. Pohřbí sošku na hřbitově, a pohřební řečí, kterou při tom nad ní prosloví, je žádost k Usirovi, aby nešetřil tohoto svého nepřítele. Očekává pak, že se jeho nepřítel brzy ocitne tam, kde je jeho soška, a že propadne zlobě poštvaného boha.
Žel že soudní protokoly o palácovém spiknutí proti Ram-sesovi III. jsou tak stručné (55). Čarodějník, jehož pravé jméno soudce zakryl potupným jménem Penhiboon, si opatřil čarodějnickou knihu z královské knihovny a čaroval podle návodů v ní obsažených. Mezi jiným také vyráběl z vosku sošky lidí, sesílal na lidi nemoci a působil jim ochrnutí údů. Carodějnická kniha o přemožení draka Apopa je opisem knihy určené pro krále, jak je patrné z jejího titulu (56). Tato kniha se skládá z několika samostatných dílů, z nichž každý obsahuje popis obřadů a opis říkadel odříkávaných při nich. Všechny tyto obřady mají tentýž účel, zahubit nepřítele nebo nepohodlnou osobu, a společný původ. Nikomu, kdo si přečte ony návody (57), neujde, že je jejich základem zhora uvedený návod ča¬rodějníka ze střední říše, ale široce rozvedený a doplněný mnoha podrobnostmi. Základem říkadel, jež čarodějník má odříkávat při obřadech, je říkadlo pro zahánění draka Rereka (58). Rerek i Apop jsou plazi, oba jsou nepřátelé Reovi, tedy bytosti velice příbuzné, nejsou-li vůbec totožní. Z toho lze usu¬zovat, že říkadlo pro zahnání draka Rereka je slovní doprovod obřadu podobného obřadům pro záhubu Apopovu a že tyto obřady byly původně náboženské obřady, doprovázející Reův boj s těmito obludami při východu slunce a při bouři. Tomu nasvědčují jak nadpis knihy o přemožení Apopa, tak některá místa návodů (59). Podrobnosti, jimiž se obřady i říkadla všech samostatných dílů knihy o Apopově porážce od sebe liší, ukazují k tomu, že tato kniha je asi sbírka náboženských obřadů vykonávaných v několika egyptských chrámech za týmž účelem. Podle nadpisů říkadel prvního odstavce knihy o Apopově porážce a návodu k VIII části, jenž je nejlépe uspořádán, kněz zhotoví z vosku sošku Apopa, sváže ji, plivá na ni, šlape po ní, bodá do ní kopím, řeže ji nožem, pálí ji ohněm a konečně ji hodí do hořící slámy. Obřad končí tím, že kněz buď popel poleje močí menstruující ženy, nebo vhodí do nádoby s močí menstruující ženy.
Chce-li zničit živého člověka nebo ducha, vyrobí z vosku jeho sošku a provede tytéž obřady se soškou Apopovou i soš¬kou člověka nebo ducha, jehož tím vydává za nepřítele Reova. K těmto obřadům se místo voskových sošek užívalo kreseb nebo jen jmen napsaných na nový list papyru zrovna tak, jako se amulety nahrazovaly kresbami amuletů na novém listu papyru a sošky bohů jejich symboly nebo jmény (60). Čaro¬dějník z řecké doby si není již patrně vědom toho, že kresby jsou náhradou za modely a provádí tyto obřady jak s kres¬bami, tak s voskovými modely (61).
Jiný čarodějník, aby zbytečně neničil papyrus, kreslí obrazy do písku a šlape po nich, odříkávaje příslušná říkadla, a čaro¬dějník z řecké doby připojuje tento obřad k dvěma předešlým (62), nevěda, že vlastně provádí tentýž obřad třikrát.
Má-li lékař přivést skloněnou ženinu dělohu do správné po¬lohy, zhotoví z vosku sošku ibise, pálí ji v ohni tak, aby kouř vnikal do ženiných rodidel (63). Je nepochybné, že vosková soška má při tomto obřadu tentýž úkol, jako voskové sošky při obřadech dřívějších, ale spálení sošky má při tomto obřadu zcela jiný účel. Hoříc, mění se vosková soška v dým a s dý¬mem vniká do genitálií i duch, jehož sídlem byla vosková soš¬ka. Také lze najít pravděpodobný důvod, proč vosk má mít zrovna podobu ibise. Ibis je posvátné zvíře boha Thovta, jenž bývá znázorňován buď lidskou postavu s hlavou ibise, nebo přímo ibisem, a bůh Thovt je bůh měsíce. Zato každý jistě pozná obřad z knihy o záhubě Apopa v předpisu londýnského lékařského papyru, jak zahnat nezná¬mou nemoc, o níž je postižený přesvědčen, že mu ji přivodil jeho nepřítel (64); záhadné je, proč za náhradní tělo místo voskové sošky se má užít „pyjnátky, rostoucí na lodi", čímž je asi míněn nějaký měkkýš (snad střenka?).
Obsahem větší části démotické čarodějnické knihy londýn¬ské a leidenské jsou návody, jak přivolávat bohy, zářící duchy i duchy zatracenců a živých lidí. Účelem tohoto přivolá vání bohů a duchů bylo vyzvědět neznámé věci nebo je přimět, aby vykonali úkoly, které jim čarodějník uloží. Rozborem všech těchto návodů a jejich srovnáním docházíme k poznatku, že hlavní roli při vyvolávání bohů a duchů hraje sugesce a hyp¬nóza, užívá-li čarodějník pomoci média, nebo autosugesce a autohypnóza, chce-li čarodějník rozmlouvat s bohy sám bez pomoci jiné osoby.
Médiem může být jedině čistý chlapec, jenž nechodil dosud se ženou (65). Čarodějník ho musí prozkoušet, je-li vhodným médiem (66), protože každý čistý chlapec se nehodí k tomuto účelu. Osvědčil-li se, opatří ho amulety, které ho chrání před veškerým nebezpečím, hrozícím při přivolávání duchů (67). Obřady zahájí čarodějník říkadlem, v němž prosí bohy o zdar svého podniku (68). Vykonav všechny potřebné přípravy, hyp¬notizuje chlapce. Jak si při tom má počínat, je vypsáno něko¬likrát. Např.:
Rozsvítí v temné místnosti svítilnu, posadí chlapce proti ní tak, aby jeho zavřené oči byly obráceny ke svítilně. Pak se postaví vedle něho, nebo za -něho, skloní svou hlavu nad jeho hlavu a odříkává sedmkrát příslušné říkadlo, klepaje prstem na chlapcovu hlavu. Pak otáže se ho: „Vidíš světlo?' A odpo-ví-li chlapec: „Vidím světlo", vyptává se ho na vše, co se chce dovědět (69). Nebo položí chlapce na břicho před nádobu s olejem tak, aby měl hlavu nad nádobou. Pak chlapec zavře oči a čarodějník, stoje nad ním s hlavou sklopenou k jeho hlavě, odříká sedmkrát čarovné říkadlo, načež nařídí chlapci, aby otevřel oči (70). Aby chlapec rychleji upadl do hypnotic¬kého spánku, pálí v kotlíku na olivovém dříví buď kadidlo nebo jiné vonné hmoty, nebo i některé zapáchající hmoty, jež mají jak na čarodějníka, tak na médium působit určitým suges¬tivním dojmem (71). Světlo svítilny nebo lesk osvětlené hladiny oleje může být nahrazen světlem vycházejícího slunce (72), nebo leskem měsíce v úplňku (73). Když chlapec odpověděl na všechny otázky, které mu dal, probudí ho čarodějník z hyp¬nózy čarovným říkadlem, v němž žádá bohy, aby uvedli hocha zase v jeho přirozený stav (74).
Chtěl-li čarodějník sám rozmlouvat s bohy bez média, počí¬nal si zrovna tak, jako když používal média, jenže místo média uspával sebe. Sám se postavil před svítilnu (75) nebo si lehl před číši naplněnou čistým olivovým oleje (76), nebo se posta¬vil na střeše domu a svou tvář obrátil k úplňku (77), nebo si jen lehne k nové lavici, na níž dosud nikdo neseděl (78). Odříkávaje čarovná říkadla, zpravidla sedmkrát, uváděl se ve spánek (79). Vůně kadidla nebo zápach některých hmot pále¬ných v kotlíku (71) a natření očí čarovnou mastí (80) působí podle psychologických asociačních zákonů, že spícímu čaro¬dějníku zjevují se ve snu bozi a dobří i zlí duchové, nebo, bdí-li (81), působí temno, vůně nebo zápach, odříkávání říkadel a je¬jich obsah, že se představy čarodějníkovy mění v halucinace.
Je přirozené, že čarodějníci byli velice často nespokojeni s odpověďmi bohů a duchů, jak dosvědčuje často se vysky¬tující žádost v říkadlech, aby bozi odpovídali pravdivě a nekla¬mně (82).
Zajímavý je návod IV A, (str. 263), z démotické čarodějnické knihy louvreské. Čarodějník udílející rozkaz bohu Anupovi si vytvoří jeho sošku nasycenou skutečnou vlčí krví a vlčím mlékem, a ducha Anupova k ní pňvolává svítilnou.
Staroegyptské návody k přivolávání bohů a duchů známe dosud jen z démotických čarodějnických knih, pocházejících ze třetího století př. Kr. Protože se v démotické čarodějnické knize londýnské a leidenské vyskytuje také několik říkadel řeckých (83), a protože se i v démotických říkadlech vyskytují skutečná i napodobená jména řecká a semitská (84), soudí Erman, že jsou snad tyto čáry cizího původu (85). Je nespor¬né, že tyto návody vznikly za součinnosti cizích představ, které si egyptští čarodějníci vypůjčovali od Řeků, Semitů i jiných národů, ale jejich jádro, možnost rozmlouvat s bohy a duchy, je představa, se kterou se setkáváme ve staroegyptských textěch všech dob. Bozi a duchové se zjevovali lidem ve snech vždy a všude a působnost vnějšího podráždění na povahu snu byla jistě lidem známa již v pravěku. Již od nejstarších dob se pálilo v chrámech a hrobkách kadidlo k poctě bohů, obětoval se jim olej na miskách a rozsvěcovaly se svítilny. Všech pro¬středků, jichž užívají čarodějníci z ptolemajské doby k přivolá¬vání bohů a duchů, užívali tedy Egypťané k poctě bohů a du¬chů od nejstarších dob a je pochopitelné, že tomu, kdo ná¬hodou v chrámu nebo hrobce při obřadech usnul, se zjevil ve snu bůh nebo duch. Také představa o tom, že bozi a duchové mohou být podrobeni a donuceni k poslušnosti, byla Egyp¬ťanům vlastní již v nejstarších dobách. Hojnost dokladů pro to nacházíme v textech pyramid a knihách mrtvých. Nemáme tedy příčiny, hledat původ démotických návodů k přivolávání bohů v cizině. Příčiny, proč se v říkadlech vyskytují cizí jména, vyložil jsem již dříve (86).
Výklad obřadu při narození děcka (87) nečiní obtíží. Vůně kadidla má zahnat zlé duchy a zpříjemnit pobyt bohům, kteří dávají děcku jeho ducha. Zajímavé je, že zbraní předčitatele svatých knih proti zlým duchům je při tomto obřadu hůl; je to jediná mi známá zmínka o čarovné holi ve staroegyptské ča¬rodějnické literatuře. Ve staré a střední říši užívali čarodějníci k tomu účelu výhradně předhistorické zbraně bumerangu, na němž byly vyryty obrazy, dodávající mu čarovné síly (obr. 63).
Velice složité byly staroegyptské pohřební obřady. Většina jich je totožná s obřady, které vykonával velekněz denně ve svatostánku před sochou boha, např. okuřování mumie ka¬didlem, omývání vodou, natírání oleji, oběti. Nejdůležitější součástí těchto obřadů byl obřad otvírání úst, nosu, očí a uší. Obřady vykonávalo několik kněží pod vedením předčitatele svatých knih. Kněz zastupující boha Anupa měl jeho masku Obřadů se zúčastnil také zástup plačících žen, z nichž dvě představovaly bohyně Esetu a Nebthetu.
Staroegyptský pohřeb byl napodobením pohřbu boha Usira. Obřad otvírání úst, nosu, očí a uší napodobil výkony, jimiž kdysi podle mýtu o Usirovi byl duch Usirův dematerializován a jimiž byly jeho novému tělu vráceny všechny životní funkce, které při smrti ztratilo jeho pozemské tělo. Podle víry staro¬věkých Egypťanů byl duch každého člověka po smrti s mrt¬volou spojen tak dlouho, dokud bozi neodloučili jeho ducha od mrtvého těla a nedali mu nový život, což se dělo stejnými úkony, jakými byl kdysi dematerializován duch boha Usira. Byly tedy staroegyptské pohřební obřady napodobivé čáry; jejich účel byl donutit bohy, aby vykonali to, co konali kněží při těchto obřadech.
Bylo by zbytečné obírat se takto všemi staroegyptskými ča¬rovnými obřady, neboť by to bylo opakování věcí vyložených v předešlých statích této kapitoly. Nepochopitelné zůstávají mi dva návody z ptolemajské doby: jak lze dosíci příznivé kons¬telace hvězd (88) a jak lze přivést člověka k dočasnému nebo trvalému šílenství (89).